ECLI:CZ:US:2015:3.US.1250.15.1
sp. zn. III. ÚS 1250/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: K. G., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 27, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3171/2014-90 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013 č. j. 57 Co 633/2013-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 8, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 60 C 6/2012-42 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce částku 145 200 Kč.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím rovněž v případě, kdy nezákonnost vazby - aniž by byla výslovně deklarována v jiném rozhodnutí, resp. aniž by bylo rozhodnutí o vzetí do vazby výslovně zrušeno - vyplývá z jiného rozhodnutí.
Stěžovatel dovozuje, že nezákonnost vazby, resp. nezákonnost usnesení o vzetí do vazby, Krajský soud v Ostravě deklaroval rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 35 T 6/2009-476, jímž byl uznán vinným trestným činem, ohledně něhož je vazba nepřípustná, a současně nikoliv trestným činem, pro nějž byl vzat do vazby a který byl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze v obžalobě. Uznání viny toliko trestným činem, u nějž výměra trestní sazby uvalení vazby neumožňuje, se ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle názoru stěžovatele pak nutně "fakticky rovná" zproštění obžaloby. Tomu kolidující rozhodnutí obecných soudů tak spočívají na formalistickém výkladu zákona, kterým je mu odepřeno právo na legitimní odškodnění. Pakliže by se měl domáhat zrušení usnesení o vzetí do vazby v době, kdy již byl z vazby propuštěn, byl by takový návrh prakticky jen formálním a soudní soustavu zbytečně zatěžujícím krokem.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v projednávané věci.
Oproti očekávání stěžovatele je z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí zjevné, že se obecné soudy všemi jím v ústavní stížností vznesenými námitkami řádně zabývaly a vzaly výslovně v úvahu judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 a nález ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08), jakož i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Wemhoff v. SRN, stížnost č. 2122/64, rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink v. Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38, rozsudek Masson a Van Zon v. Nizozemsku, stížnost č. 15346/89; 15379/89; rozhodnutí ve věcech Belčev v. Bulharsko, stížnost č. 39270/98; Hamanov v. Bulharsko, stížnost č. 44062/98; Govoruško v. Rusku, stížnost č. 42940/06; Koršunov v. Rusku, stížnost č. 38971/06), již evidentně přiléhavě i v dané věci aplikovaly.
Stěžovatelem namítané prvky libovůle a nespravedlnosti v napadených rozhodnutích proto jakkoliv spatřovat nelze, a tím zde není ani žádný relevantní důvod, jenž by měl (mohl) ospravedlňovat kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů; nejen z ústavněprávních pozic není totiž napadeným rozhodnutím co vytknout.
Je tedy namístě již pouze konstatovat, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu