ECLI:CZ:US:2015:3.US.1293.15.1
sp. zn. III. ÚS 1293/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. února 2015 č. j. 3 Tdo 1597/2014-74, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2014 č. j. 4 To 84/2013-2751 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2013 č. j. 46 T 14/2012-2535, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2013 č. j. 46 T 14/2012-2535 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
K uvedenému trestnému jednání došlo stručně řečeno tak, že nejméně v době od srpna 2011 do října 2011 obžalovaní Š., H. a L. následně i obžalovaný W., za vědomí a pomoci obžalovaného P., po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně vylákat prostřednictvím společností METAL-PROFIT a ARTIC od jiných obchodních společností hutní materiál a nezaplatit za něj kupní cenu, a takto se neoprávněně obohatit, se dopouštěli podvodných obchodních operací v hodnotě asi 30 milionů Kč. Tímto jednáním se obžalovaným částečně podařilo požadované zboží vylákat, ve většině případů však ke způsobení škody v důsledku okolností neodvislých od jejich konání nedošlo.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněnému J. H. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1.000,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu soud stanovil pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku prvostupňový soud obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí v rozsudku uvedených věcí.
O odvolání obviněného J. H. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. března 2014 sp. zn. 4 To 84/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k osobě tohoto obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině a náhradě škody z napadeného rozsudku soudu prvního stupně odsoudil odvolací soud obviněného k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí v rozsudku uvedených věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. února 2015 č. j. 3 Tdo 1597/2014-74 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatel ústavní stížností žádá o zrušení napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Má za to, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, pokud na základě kusého a neúplného dokazování konstatovaly jeho vinu. Poukazuje zejména na to, že obecné soudy podle něj nemají jakékoliv objektivní důkazy o tom, že došlo k předchozí dohodě stěžovatele a dalších spoluobviněných o páchání trestné činnosti. Namítá dále, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by to byl právě on, kdo vedl komunikaci s poškozenými prostřednictvím v rozsudku označených e-mailových schránek, neboť zcela chybí informace o tom, z jaké IP adresy byly konkrétní e-mailové zprávy odesílány.
Postupem soudů mělo dojít k porušení jeho práva na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Závěr o jeho vině je prý navíc výsledkem nesprávného právního posouzení skutkového stavu. Vrchní soud měl práva stěžovatele porušit rovněž tím, že jeho námitky řádně nepřezkoumal, nevypořádal se s nimi a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně.
IV.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, s níž se náležitě vypořádaly obecné soudy již v odůvodnění svých rozhodnutí. Brojí přitom zejména proti hodnocení důkazů obecnými soudy, jakož i proti jejich skutkovým a právním závěrům.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávaném případě naplnily požadavky, které jsou z hlediska ústavněprávního přezkumu na důkazní postup v trestním řízení kladeny. Soud prvního stupně opřel závěr o vině obžalovaných o řadu logicky na sebe navazujících důkazů, z nichž významnou úlohu zaujímaly především svědecké výpovědi zástupců poškozených společností, údaje o telekomunikačním provozu a záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu jednotlivých obžalovaných, výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Ústavní soud má za to, že nalézací soud své skutkové závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. Stejně tak postupoval i soud odvolací, který se zevrubně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Konstatoval přitom, že ze zjištěného jednání obžalovaných byla prokázána jejich vzájemná provázanost a musel být učiněn jediný možný závěr, a to o dohodě mezi obžalovanými na společném podvodném záměru v rozsahu uvedeném ve výroku o vině. K účasti stěžovatele na stíhaném podvodném jednání odvolací soud zdůraznil, že svědeckými výpověďmi zástupců poškozených společností byl stěžovatel společně s obžalovaným L. a W. ztotožněn jako osoba, která se na jednotlivých případech podvodných skutků aktivně účastnila, přičemž stěžovatel a obžalovaný W. pod cizí identitou předstírali vážný zájem o nabízené zboží. Role stěžovatele byla podle odvolacího soudu závažnější tím, že tento technicky zajišťoval způsob podvodného jednání a se zástupci poškozených společností komunikoval a přesvědčoval je o vážném zájmu o jejich zboží, ačkoliv od počátku věděl, že případně dodané zboží nebude uhrazeno.
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem nikterak nevybočily z mezí ústavnosti, a není proto oprávněn jakkoliv dále přehodnocovat jejich skutkové či právní závěry.
Byl-li postup soudů prvního a druhého stupně shledán jako ústavně konformní, musí Ústavní soud konstatovat, že ani Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl, aniž by skutkové závěry odvolacího soudu podrobil dalšímu přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu