ECLI:CZ:US:2015:3.US.131.15.1
sp. zn. III. ÚS 131/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2014 sp. zn. 9 To 58/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým měla být podle jeho názoru porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "odsouzený") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 sp. zn. 57 T 3/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) trestního zákona, zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5, písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku.
Za shora uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Před nástupem trestu odnětí svobody podal dne 17. června 2013 odsouzený žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §322 trestního řádu s odůvodněním, že výkon trestu odnětí svobody by mohl ohrozit jeho zdraví a život, což bylo dokládáno znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Noska ze dne 14. června 2013 a lékařskou zprávou o hospitalizaci odsouzeného ze dne 25. června 2013. Na základě těchto podkladů rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2013 č. j. 57 T 3/2012-3586 podle §322 odst. 1 trestního řádu o odložení výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného na dobu šesti měsíců, a to od 25. června 2013 do 25. prosince 2013.
Následně dne 20. prosince 2013 byla Městskému soudu v Praze doručena žádost odsouzeného o upuštění od výkonu trestu podle §327 odst. 3 trestního řádu. Žádost byla zdůvodněna tím, že podle doplňujícího znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Miroslava Noska ze dne 9. prosince 2013 by nástup výkonu trestu odnětí svobody představoval akutní nebezpečí ohrožení života a zdraví odsouzeného a nelze očekávat, že by došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, které by umožňovalo nástup výkonu trestu.
Současně s podáním žádosti o upuštění od výkonu trestu se právní zástupce odsouzeného opakovaně domáhal dalšího odkladu výkonu trestu. Tomu však Městský soud v Praze nevyhověl, a odsouzený tak nastoupil dne 10. dubna 2014 do výkonu trestu.
O žádosti o upuštění od výkonu trestu rozhodl Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. srpna 2014 sp. zn. 57 T 3/2012 tak, že žádost odsouzeného podle §327 odst. 3 trestního řádu zamítl. Ve svém rozhodnutí soud vycházel z vyžádaného stanoviska Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky ze dne 22. dubna 2014, jakož i ze znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Martina Herolda. Na základě těchto podkladů dospěl soud k závěru, že aktuální zdravotní stav odsouzeného je stabilizovaný a odsouzený je schopen výkonu trestu odnětí svobody.
Proti zamítavému usnesení Městského soudu v Praze podal odsouzený dne 29. srpna 2014 stížnost. V ní jmenovanému soudu především vytkl, že se před rozhodnutím soudu neměl možnost seznámit s podstatnými důkazy, na nichž bylo toto rozhodnutí založeno, a nemohl se k nim vyjádřit. Namítal rovněž, že soud neuložil soudnímu znalci MUDr. Heroldovi, aby se vypořádal se závěry předchozího znaleckého posudku MUDr. Noska. Odsouzený nesouhlasil s tím, že městský soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť tak bylo podle jeho názoru zasaženo do jeho práva na osobní slyšení a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Vrchní soud v Praze rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 31. října 2014 sp. zn. 9 To 58/2014 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. K obsahu stížnosti uvedl, že nelze souhlasit s námitkou, podle níž by řízení o upuštění od výkonu trestu mělo mít formu veřejného zasedání. Stížnostní soud má za to, že odsouzený argumentuje nepřípadně článkem 8 odst. 2 Listiny, který podle něj na danou situaci vůbec nedopadá. Namístě není ani argumentace článkem 38 odst. 2 Listiny, neboť z trestního řádu jednoznačně vyplývá, že o upuštění od výkonu trestu soud rozhoduje v neveřejném zasedání. Vrchní soud zdůraznil, že ve veřejném zasedání jsou činěna rozhodnutí, pro něž je nutné posoudit také subjektivní postoj osoby, o jejíž věci se rozhoduje; o takovou situaci však v daném případě nejde, neboť hlavním kritériem je pouze zjištění, zda odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní. Vrchní soud má za to, že odsouzený zná svůj zdravotní stav, a proto neobstojí ani jeho argumentace, že neměl možnost se seznámit s důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně rozhodl. Městský soud přitom podle soudu stížnostního věci věnoval náležitou pozornost a na základě řádného dokazování dospěl ke správnému závěru o tom, že nejsou naplněny podmínky pro upuštění od výkonu trestu.
III.
Stěžovatel se závěry vrchního soudu nesouhlasí a ústavní stížností se dožaduje zrušení jeho rozhodnutí. Opětovně namítá, že o jeho žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody měl městský soud rozhodovat ve veřejném zasedání. Domnívá se totiž, že v každém soudním řízení, v němž je rozhodováno o osobní svobodě člověka, musejí být zaručeny standardy ve smyslu článku 8 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny. Zejména by tak měl mít odsouzený v tomto řízení právo na osobní slyšení a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel vyjmenovává jednotlivé druhy řízení, v nichž soud rozhoduje o osobní svobodě člověka ve veřejném zasedání. Má za to, že rozhodování o upuštění od výkonu trestu je z hlediska právní úpravy zcela ojedinělou výjimkou, kdy zákonodárce veřejné zasedání nezakotvil. V tomto smyslu stěžovatel poukazuje na případy, kdy v důsledku judikatury Ústavního soudu došlo k zákonným změnám stran formy rozhodování v případech, kdy šlo o omezení osobní svobody člověka (např. řízení ve věcech vazby, rozhodování o přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný).
Podle stěžovatele městský soud rozhodl pouze na základě dvou důkazů, a to znaleckého posudku MUDr. Herolda a stanoviska Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky. S těmito důkazy neměl stěžovatel možnost se seznámit, a nemohl se k nim tedy ani vyjádřit, ani navrhnout důkazy další. Stěžovatel přitom poukazuje na skutečnost, že se obecné soudy nijak nevypořádaly se závěry znaleckého posudku MUDr. Noska o zdravotním stavu odsouzeného, které jsou zásadně odlišné od závěrů znaleckého posudku MUDr. Herolda. Soud podle stěžovatele postupoval chybně, pokud přibranému znalci MUDr. Heroldovi neuložil, aby se vypořádal se závěry znaleckého posudku MUDr. Noska. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle ustanovení §105 odst. 1 trestního řádu je povinností soudu přibrat znalce k posouzení odborné otázky, pokud pro složitost takové otázky nepostačí odborné vyjádření.
Nad rámec uvedených námitek stěžovatel uvádí, že by soudy měly vzít při svém rozhodování v úvahu také tu skutečnost, že současný prezident České republiky po dobu více než dvou let svého funkčního období nikdy nevyužil svého práva udělit milost. To stěžovatel považuje za selhání jedné ze součástí ústavního pořádku, přičemž má za to, že by soud měl jeho žádost o upuštění od výkonu trestu posoudit i z hledisek, k nimž obvykle přihlédli předchozí prezidenti republiky. Závěrem stěžovatel upozorňuje na to, že v letošním roce dosáhne věku 72 let a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu bude jemu uložený trest nejspíše trestem doživotním.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. října 2015 stěžovatel žádá o urychlené projednání jeho věci mimo pořadí, což odůvodňuje svým zdravotním stavem. V druhém doplnění ze dne 27. října 2015 na podporu svých argumentů poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. března 2000 č. 35376/97, který se zabýval právem účastníka řízení vyjádřit se k předkládaným důkazům, přičemž ESLP shledal porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a odůvodněním napadeného soudního rozhodnutí, zaslal v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele účastníkům řízení s výzvou k jejich vyjádření.
Vrchní soud v Praze vyjádřením ze dne 16. června 2015 konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou pouhým opakováním argumentů stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se již ve svém rozhodnutí zabýval. V podrobnostech proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta, případně zamítnuta.
Městský soud v Praze poskytl Ústavnímu soudu trestní spis vedený pod sp. zn. 57 T 3/2012, přičemž svým vyjádřením ze dne 24. června 2015 pouze stručně odkázal na argumentaci obsaženou ve spise a v rozhodnutí soudu.
V.
Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i relevantní část předmětného soudního spisu. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
Podle §327 odst. 3 trestního řádu může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů, které musí vzít v úvahu zejména závažnost nemoci, její stadium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku nevykonaného trestu (např. usnesení ze dne 19. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2658/13). Jelikož trestní řád výslovně nepředepisuje formu řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, soud v těchto otázkách rozhoduje v souladu s §240 trestního řádu v neveřejném zasedání.
Namítá-li stěžovatel, že rozhodováním v neveřejném zasedání obecné soudy porušily jeho právo garantované článkem 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožnil. Dle znění citovaného článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; podle věty druhé může být veřejnost vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09). Stran řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody zákonodárce explicitně nepředepisuje formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto musí soud v souladu s §240 trestního řádu rozhodovat v neveřejném zasedání.
Výše uvedený postup podle mínění Ústavního soudu obstojí i z hlediska garancí spravedlivého procesu. Ačkoliv totiž lze přisvědčit námitce, že výsledek řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody má pro stěžovatele zásadní význam, neboť se v něm rozhoduje o dalším trvání jeho omezení svobody, nelze podle názoru Ústavního soudu na toto řízení vztáhnout bez dalšího všechny procesní záruky garantované v jiných typech řízení o omezení svobody (typicky ve vazebních věcech). To vyplývá již z fakultativní povahy řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, jakož i z okruhu skutečností, které jsou podkladem pro rozhodnutí v tomto řízení. Lze se v tomto smyslu ztotožnit s názorem stížnostního soudu, podle nějž je hlavním kritériem pro rozhodnutí soudu objektivní zjištění, zda odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní, přičemž není nezbytně nutné posoudit i subjektivní postoj osoby, o jejíž věci se rozhoduje. Z pohledu Ústavního soudu navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody se uskuteční až za situace, kdy o vině a trestu bylo již dříve soudem pravomocně rozhodnuto, a existuje tedy zákonný podklad pro omezení osobní svobody odsouzeného; procesní garance mnohou být již z této logiky v některých aspektech oslabeny.
Neznamená to však, jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, že rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu může být ponecháno na libovůli rozhodujícího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 1128/10). Obecné soudy musejí svoje rozhodnutí adekvátně odůvodnit a přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy tyto podmínky naplnily. Tvrdí-li stěžovatel, že se obecné soudy opomněly vypořádat se závěry znaleckého posudku MUDr. Miroslava Noska, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vrchní soud vysvětlil, že uvedený znalecký posudek byl zpracován na základě vyšetření z června 2013, přičemž městský soud se jím podrobně zabýval již při rozhodování o odkladu nástupu výkonu trestu odsouzeného, kdy vycházel zejména ze zprávy Oblastní lékařské komise č. 1 Zdravotnické služby VS ČR ze dne 18. února 2014. V rámci řízení o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody městský soud vycházel především ze shodných závěrů stanoviska Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky ze dne 22. dubna 2014 a znaleckého posudku znalce MUDr. Martina Herolda ze dne 18. srpna 2014, na jejichž základě dovodil, že onemocnění odsouzeného nedosahují takového stupně, aby byla důvodem pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Argumentaci obecných soudů v tomto smyslu považuje Ústavní soud za dostatečnou.
K námitce stěžovatele ohledně skutečnosti, že prezident republiky nevyužívá své právo udělovat milosti, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že tato okolnost nemůže mít jakýkoliv vliv na rozhodování soudů ve věcech, v nichž se jedná o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody.
Jde-li pak o argumentaci stěžovatele výše citovaným rozsudkem Krčmář a ostatní proti České republice, v němž ESLP shledal porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud má za to že toto ustanovení Úmluvy není aplikovatelné na řízení podle §327 odst. 3 trestního řádu, neboť v tomto řízení je již rozhodováno pouze o otázce dalšího trvání výkonu trestu, nikoliv o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu věty prvé daného ustanovení (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 604.).
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že stěžovateli nikterak není upřena možnost domáhat se ochrany svého zdraví v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by se přitom jeho zdravotní stav v průběhu výkonu trestu odnětí svobody zhoršil natolik, že by nebylo možno ve výkonu trestu pokračovat nebo by nebylo možno chorobu odsouzeného v podmínkách výkonu trestu léčit, trestní řád umožňuje soudu, aby na tuto situaci adekvátním způsobem reagoval (viz §325 a 327 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel tak není zbaven svého práva být chráněn před jednáním, které nese znaky nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v případě, že se jeho zdravotní stav zhorší nebo se ukáže být natolik vážným, že výkon trestu pozbývá svého účelu.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Proto v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu