ECLI:CZ:US:2015:3.US.1369.15.1
sp. zn. III. ÚS 1369/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem Praha 3, Milešovská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 As 153/2014-108, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014 č. j. 22 A 10/2013-114, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 25. 7. 2012 č. j. MSMT-31538/2012-30/300 a proti rozhodnutí Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 28. 4. 2011 č. j. 109/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a Univerzity Palackého v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 11. 5. 2015 (zjevně nesprávně označené datem 11. 5. 2014), doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Lukáš Koudele (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o uznání vysokoškolského vzdělání, byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tato rozhodnutí zrušil, a uložil jejich původcům nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem, ve stanovené lhůtě a včetně DPH.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 4. 2011 rozhodnutím č. j. 109/2011 Univerzita Palackého v Olomouci (dále jen "Univerzita Palackého") zamítla žádost žalobce o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získané v oboru Právo (Právo a právní věda) na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě (dále jen "Zakarpatská univerzita"), resp. její organizační složce Mezinárodní institut podnikatelství a práva s. r. o., IČ 25697170, se sídlem v Praze 10 - Vršovice, Nad Vinným potokem 1148/4.
Dne 25. 7. 2012 rozhodnutím č. j. MSMT-31538/2012-30/300 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále též jen "žalovaný") rozhodnutí Univerzity Palackého ze dne 28. 4. 2011 č. j. 109/2011 zrušilo a řízení zastavilo pro překážku věci zahájené, neboť zjistilo, že žalobce se obrátil se svými žádostmi o uznání jeho vzdělání ze Zakarpatské univerzity také na Západočeskou univerzitu v Plzni (dále jen "Západočeská univerzita"), Univerzitu Karlovu v Praze (dále jen "Univerzita Karlova") a Masarykovu univerzitu v Brně (dále jen "Masarykova univerzita"), přičemž jako první z nich byla žádost podána u Západočeské univerzity v Plzni. S výše uvedeným zjištěním, jako podkladem pro rozhodnutí, žalobce nebyl v řízení ministerstvem seznámen ve smyslu §36 odst. 2 a 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád.
Dne 15. 5. 2014 rozsudkem č. j. 22 A 10/2013-114 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2012 č. j. MSMT-31538/2012-30/300, v níž namítal jeho překvapivost a nemožnost seznámit se v řízení s podkladem pro rozhodnutí, jako nedůvodnou zamítl. Správní soud konstatoval, že napadené rozhodnutí nemohlo být pro žalobce překvapivé, neboť existence jeho žádosti o uznání jeho vzdělání podané jím u Západočeské univerzity v Plzni, se kterou v řízení "nebyl seznámen" a která byla podkladem pro rozhodnutí, mu musela být známa. Překvapivá mohla být pouze skutečnost, že existence této žádosti byla správním soudem zjištěna. Konstatoval, že konkrétní zahraniční vzdělání může být v České republice uznáno jen jednou, nikoliv vícekrát, neboť jedním uznáním je smysl a účel zákonné úpravy naplněn.
Dne 25. 2. 2015 rozsudkem č. j. 6 As 153/2014-108 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 15. 5. 2014 č. j. 22 A 10/2013-114 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Podle kasačního soudu argumentace stěžovatele směřovala ke dvěma základním otázkám, kterými bylo třeba se v dané věci zbývat, a to a) zda porušení §36 odst. 3 správního řádu bylo v posuzovaném případě důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného (v rámci této otázky bylo třeba se vyjádřit také k tzv. překvapivosti rozhodnutí), a b) zda v daném správním řízení existovala překážka věci zahájené, či nikoliv. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce požádal o uznání téhož dosaženého zahraničního vysokoškolského vzdělání u několika veřejných vysokých škol v České republice, konkrétně že žádost podal u Západočeské univerzity dříve než u Univerzity Palackého, řízení o těchto žádostech bylo vedeno souběžně, a až na základě zjištění této skutečnosti správní soud řízení vedené o později podané žádosti žalobce zastavil. Kasační soud uzavřel, že shledané porušení §36 odst. 3 správního řádu nebylo takovou vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a že v otázce existence překážky litispendence a navazující překážky rei administratae je třeba dát za pravdu žalovanému, který správně poukazoval na skutečnost, že stěžovatel nemůže podat žádost o nostrifikaci u několika správních orgánů současně, ale pokud je jeho žádost jedním z příslušných správních orgánů zamítnuta, nebrání mu překážka věci rozhodnuté, aby postupně podal žádosti u dalších veřejných vysokých škol.
III.
V obsáhlé ústavní stížnosti, obsahující četné odkazy na judikaturu správních soudů i Ústavního soudu, stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo porušeno právo na spravedlivý proces "tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit v řízení své stanovisko k odlišnému právnímu názoru (založenému na nově pořízených podkladech, jejichž pořízení nebylo stěžovateli rovněž oznámeno)", a byl tak zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Právo na spravedlivý proces prý porušily rovněž správní soud a kasační soud, které rozhodnutí žalovaného akceptovaly, a jejichž rozhodnutí stěžovatel označil za nepřezkoumatelná.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a navrhl, aby tato rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena, a kasačnímu soudu, správnímu soudu, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Univerzitě Palackého v Olomouci, bylo uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem do 3 dnů od právní moci nálezu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy a zejména žalovaným, který před vydáním svého rozhodnutí o zastavení řízení stěžovatele neseznámil s vlastním zjištěním, že stěžovatel podal žádost o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získané v oboru Právo (Právo a právní věda) u několika veřejných vysokých škol, a toto své zjištění použil jako podklad pro rozhodnutí. Stěžovatel dále tvrdil porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny nepřezkoumatelností napadených rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu v důsledku jejich nedostatečného odůvodnění.
Ústavní soud připomíná, že výhrady stěžovatele proti postupu žalovaného zpravidla neakceptuje, neboť nedostatky v tomto řízení mohou a mají být napraveny v průběhu řízení o správní žalobě, resp. o kasační stížnosti.
Ústavní soud opakovaně též připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Z napadeného rozsudku kasačního soudu je zřejmé, že správní soud i kasační soud se s žalobními námitkami resp. kasačními důvody stěžovatele ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly a tato rozhodnutí náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Jejich závěr, že neseznámení stěžovatele s jeho vlastními žádostmi o uznání vzdělání adresovanými Západočeské univerzitě, Karlově Univerzitě a Masarykově univerzitě, o jejichž existenci se žalovaný dověděl z jiných pramenů, neměl a nemohl mít jakýkoliv vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť tato skutečnost byla stěžovateli dostatečně známa. Stěžovatel nijak neprokázal, že by případné sdělení žalovaného o tom, že jsou mu známy i jiné jeho žádosti o uznání vzdělání, mohlo vést ke zjištěním relevantním pro přezkum věci, a jakou důkazní hodnotu ve vztahu ke sporným skutečnostem by takové sdělení mohlo přinést.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že správní i kasační soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení soudních řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí, nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Odmítnut byl také akcesorický návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu