ECLI:CZ:US:2015:3.US.1443.15.1
sp. zn. III. ÚS 1443/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, sídlem Praha 1, Dlouhá 13, zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015 č. j. 11 Co 510/2014-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž mu byla uložena pořádková pokuta.
Obvodní soud pro Prahu 2 požádal stěžovatele o zapůjčení rozhodčího spisu sp. zn. Rsp 274/14 pro účely jím vedeného exekučního řízení; poté co stěžovatel sdělil, že celý rozhodčí spis z důvodu mlčenlivosti poskytnout nemůže (a poskytl pouze některé jeho části), vydal vyšší soudní úředník Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesení (č. j. 55 EXE 1333/2014-67), jímž stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 25 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným usnesením toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč.
Stěžovatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádalo s jeho námitkou, že prvostupňové usnesení nemohl vydat vyšší soudní úředník, neboť tak mohl [dle ustanovení §11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve spojení s ustanovením §53 odst. 1 o. s. ř.] učinit pouze soudce. Napadené rozhodnutí se řádně nevypořádalo ani s jeho námitkou, že prvostupňové rozhodnutí nerespektuje zásadu proporcionality, která vyplývá z ustanovení §6 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a to ve vztahu k ustanovením §129 odst. 2 o. s. ř. Nadto je podle stěžovatele rozporné nejen s doktrinálními stanovisky a s judikaturou obecných soudů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 4 Cmo 104/2012), nýbrž i s nálezem sp. zn. I. ÚS 1647/13, ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam povinnosti mlčenlivosti, jež může být prolomena pouze mimořádně a jen v nezbytném rozsahu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je přitom prima facie zřejmé, že vytýkanými ústavněprávně relevantními deficity netrpí; oproti názoru stěžovatele se odvolací soud s veškerými stěžovatelovými námitkami náležitě vypořádal, pročež na tomto místě zcela postačí na odůvodnění napadeného usnesení plně odkázat.
Zvláště pak je třeba připomenout, že odvolací soud na str. 4 napadeného usnesení přesvědčivě odůvodnil, proč povinnost vydat konkrétní listiny, tedy výslovně a odůvodněně požadované části rozhodčího spisu (a nikoliv spisu jako celku), v intencích závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1647/13 porušení stěžovatelovy povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení §6 zákona o rozhodčím řízení nepředstavuje. Na ústavní konformitě daného postupu nic nemění stěžovatelem formulovaná námitka, že interpretace zvolená odvolacím soudem v daném kontextu nutně vede k tomu, že se ustanovení §35 zákona o rozhodčím řízení stává obsoletním, neboť ani případná verifikace tohoto stěžovatelova tvrzení nemůže mít za následek závěr, že by exekuční soud (obligatorně) se neměl zabývat tím, zda předmětný exekuční titul vydal k tomu oprávněný orgán, a v důsledcích pak že by nepotřeboval mít k dispozici listiny, jež od stěžovatele vyžadoval.
Obdobně je pak namístě odkázat rovněž na třetí odstavec na str. 4 napadeného usnesení, ve kterém odvolací soud - způsobem, jemuž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout (pokud jde o limity ústavněprávního přezkumu, viz výše) - uvedl, proč vyšší soudní úředník obvodního soudu nejednal ultra vires, pakliže uložil stěžovateli pořádkovou pokutu. V daném procesním kontextu by k porušení - stěžovatelem ostatně nedovolávaného ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny - nedošlo ani za předpokladu, že by vyšší soudní úředník svá oprávnění vskutku překročil, neboť jeho pochybení konvalidoval právě odvolací soud, jenž výši uložené pokuty částečně moderoval (a tím se na jejím uložení i podílel).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu