ECLI:CZ:US:2015:3.US.1457.15.1
sp. zn. III. ÚS 1457/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kongresové centrum ILF a. s., se sídlem Praha 1, Pařížská 128, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, AK se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 5112/2014-390, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014 č. j. 13 Co 350/2014-258 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2014 č. j. 42 C 128/2012-246, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Kongresové centrum ILF a. s., sídlem v Praze (dále též jen "žalovaná 1/" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o procesním nástupnictví, vydaná v řízení o zaplacení částky 74 885 000,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 26. 2. 2015 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce, kterým byl původně ČETRANS a. s., a po prohlášení konkursu na jeho majetek Ing. Aleš Klaudy, insolvenční správce (dále jen "žalobce"), se žalobou podanou dne 16. 7. 2010 domáhá vůči žalovaným 1/ Kongresové centrum ILF a. s., se sídlem v Praze a 2/ FORFAITING LTD, se sídlem v Londýně, náhrady škody ve výši 74 885 000,- Kč s přísl., která měla vzniknout podáním nedůvodného insolvenčního návrhu.
Dne 24. 6. 2014 usnesením č. j. 42 C 128/2012-246 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobce rozhodl tak, že na místo dosavadního žalobce Ing. Aleše Klaudyho vstupuje do řízení společnost Kirzen Trading SE. Učinil tak proto, že měl za splněné všechny předpoklady pro vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního žalobce dle ustanovení §107a o. s. ř. Žalobce předložil smlouvu o postoupení pohledávky, oznámení o tomto postoupení a nový žalobce se vstupem do řízení souhlasil. Po posouzení, zda tímto postupem nemůže být zkráceno právo žalovaných na náhradu nákladů tohoto řízení, nalézací soud dospěl k závěru, že na rozdíl od původního žalobce společnost Kirzen Trading SE není v insolvenčním řízení a není nemajetná, neboť uhradila za postoupení pohledávky 1 500 000,- Kč. Nalézací soud uzavřel, že v případě postoupení pohledávky na nového žalobce se postavení žalovaných, jakožto hypotetických věřitelů z pohledávky na náhradu nákladů tohoto řízení, nezhorší, vymahatelnost pohledávky na náhradu nákladů řízení se naopak jeví jako pravděpodobnější.
Dne 14. 8. 2014 usnesením č. j. 13 Co 350/2014-258 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných usnesení nalézacího soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 42 C 128/2012-246 potvrdil. Odvolací soud přisvědčil nalézacímu soudu, že v daném případě nejde o zneužití procesní úpravy s cílem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Dále dovodil, že zde nejsou nejasné a podivné okolnosti, spočívající v nezřetelném důvodu postoupení pohledávky a že zde není nedostatek komerčního motivu postoupení ani propojení účastníků smlouvy o postoupení pohledávky.
Dne 26. 2. 2015 usnesením č. j. 29 Cdo 5112/2014-390 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 13 Co 350/2014-258 odmítl. Dovolací soud neakceptoval námitku žalovaných, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jemuž odpovídá čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím vytkla "přílišný formalismus v případě posuzování procesního nástupnictví dle ust. §107a OSŘ." Obecné soudy se dle jejího názoru nedostatečně zabývaly materiální stránkou procesního nástupnictví a nevyhodnotily důvodnost její námitky z pohledu §2 o. s. ř. Dovolací soud se podle stěžovatelky odklonil od své rozhodovací praxe a svůj odklon odůvodnil nepřesvědčivě.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházelo, či po něm následovalo, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do některého z ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů o procesním nástupnictví v civilním soudním řízení nelze označit za rozhodnutí konečná, jimiž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky. Ústavní soud však připouští, že k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), by potenciálně mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí).
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud a odvolací soud a dovolací soud rozhodly nesprávně, dospěly-li k závěru, že v projednávané civilní věci byly splněny podmínky procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle ustanovení §107a o. s. ř. Jinak řečeno, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro rozhodnutí o procesním nástupnictví vyplývající z citovaného ustanovení o. s. ř., byly obecnými soudy nesprávně právně posouzeny, v důsledku čehož mělo být protiústavně zasaženo i do vlastnického práva stěžovatelky.
V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu žalobce na rozhodnutí o procesním nástupnictví. Ústavní soud ve své judikatuře (jak bylo naznačeno již výše) vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých dílčích soudních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato dílčí rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda předmětné dílčí rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Při aplikaci ustanovení §107a o. s. ř. je navíc třeba přihlédnout k ustálené judikatuře dovolacího soudu i Ústavního soudu (srov. nález ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 2482/14) a posoudit, zda za okolností konkrétního případu nejde o zneužití procesní úpravy.
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí civilních soudů všech stupňů byla vydána příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena a obsahují i posouzení z hlediska možného zneužití procesní úpravy; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Stejně tak i důvody, pro které odvolací soud odvoláním napadené usnesení nalézacího soudu potvrdil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Principy spravedlivého procesu postupem rozhodujících soudů soudu vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro vyhovění návrhu na připuštění procesního nástupnictví dle §107a odst. 2 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
K tvrzenému porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nebyla napadenými soudními rozhodnutími zbavena svého vlastnického práva, ani omezena v jeho výkonu, a v řízení nebyl prokázán ani náznak potenciálního zásahu do uvedeného základního práva stěžovatelky.
Stěžovatelčinu argumentaci, tvrdící údajný rozpor napadených rozhodnutí se závěry, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, neshledává Ústavní soud přiléhavou. Skutkový stav, na němž spočívá tento citovaný nález, je odchylný od stavu v nyní posuzované věci; stěžovatelka zejména ničím nedokládá podezření z kriminálního pozadí obchodní transakce, jako tomu bylo ve věci sp. zn. III. ÚS 2482/14).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu