ECLI:CZ:US:2015:3.US.1458.15.1
sp. zn. III. ÚS 1458/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ondřeje Krejčího, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 615/2015-106, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014 č. j. 12 Cmo 73/2014-75, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014 č. j. 47 Cm 482/2011-55, spolu s návrhem na zrušení slov "náhradní doručení je vyloučeno'' v §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ústavní práva zaručená ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel ústavní stížnost spojil rovněž s návrhem na zrušení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno". Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v důsledku vyloučení náhradního doručení mu byla odňata možnost bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu námitkami a byla porušena jeho práva.
3. Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze, kterým byly odmítnuty opožděné námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu z 30. 11. 2011 (47 Cm 482/2011-9) o zaplacení 130 000 Kč s postižnými právy. Dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel měl podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že dovolací soud nevzal v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo nesprávné poučení o možnosti podat dovolání, ryze formalisticky ho odmítl, aniž hodnotil okolnosti konkrétního řízení. S odkazem na nálezy Ústavního soudu má stěžovatel za to, že chybné poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu nemůže jít k jeho tíži.
4. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uváděl obdobnou argumentaci jako v předchozích opravných prostředcích o neúčinnosti doručení. Tvrdil, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese, na kterou mu soud doručoval, nezdržoval. Nezdržoval se ani na adrese, na kterou byla zřízena dosílka, protože byl nemocen a upoután na lůžko a léčil se v bytě svých rodičů. Stěžovatel namítal, že i přesto, že byla zřízena dosílka, k dosílání nedocházelo. Pokud by se mohl seznámit se směnečným platebním rozkazem, podal by do směnečného platebního rozkazu ihned námitky, neboť požadavek žalobce je neoprávněný - zejména z toho důvodu, že dluh neexistoval. Vyvěšení směnečného platebního rozkazu na úřední desce soudu fakticky znamenalo, že se stěžovatel s doručovanou listinou neseznámil, neboť v daném období nebyl schopen ze zdravotních důvodu kontrolovat úřední desku Městského soudu v Praze. O vyvěšení na úřední desce stěžovatel nebyl informován a v důsledku své nemoci se to ani nemohl dozvědět.
5. Stěžovatel byl u Ústavního soudu účastníkem řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 3870/14, které se týkalo doručení směnečného platebního rozkazu. Ústavní stížností napadl nevyhovující rozhodnutí Městského soudu v Praze (47 Cm 482/2011-34) o neúčinnosti doručení. Vrchní soud v Praze (5 Cmo 388/2013-49) stěžovateli nevyhověl, proto podal dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 3152/2014-94 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatel podotkl, že by měl Ústavní soud vzít v úvahu neskončené řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 3870/14 a nepokračovat do doby skončení tohoto řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že jednal v důvěře v zákon, právní stát, resp. v právo vůbec a má za to, že neměl být ve své důvěře zklamán. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť jeho přípustnost (uvážením dovolacího soudu nepodmíněná) vyplývala - a to i v kontextu odkazovaných nálezů Ústavního soudu - z poučení obsaženého v rozhodnutí soudu odvolacího.
9. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 615/2015-106, kterým bylo rozhodnuto o tom, že dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014 č. j. 12 Cmo 73/2014-75 se odmítá podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolání není přípustné, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. S ohledem na znění ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud dovolání žalobce odmítl, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozhodnutí Vrchního soudu, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze, kterým byly odmítnuty opožděné námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu z 30. 11. 2011 (47 Cm 482/2011-9) o zaplacení 130 000 Kč s postižnými právy. Dovolací soud odmítl jeho dovolání podané podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že v dané věci nejde o přípustné dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. a stěžovatel měl podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3608/2009 dostupné na www.nsoud.cz, nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627)].
11. V soudní praxi je ustálenou zásadou, že vadné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je (bez dalšího) přípustné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002), neboť ta je dána zákonem, a obsah poučení odvolacího soudu zde tudíž nehraje roli. Za podmínek vyjádřených v ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. má nesprávné poučení za následek prodloužení lhůty k podání dovolání.
12. Ústavní soud konstatuje, že nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, když dovolání stěžovatele odmítl ze zákonných důvodů s odůvodněním, že není dovolání přípustné ve věcech, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na znění ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud musel dovolání stěžovatele odmítnout, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení o možnosti podat dovoláni k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelova dovolání jako nepřípustného neporušil stěžovatelem uváděná ustanovení Ústavy a Listiny, neboť tento výsledek dovolacího řízení na jím vytýkaném nesprávném poučení odvolacího soudu nebyl jakkoliv založen. Odkaz stěžovatele na uvedené nálezy Ústavního soudu je nepřípadný, neboť jejich závěry nemají žádného průmětu do projednávané věci.
13. Dále je nutné zdůraznit, že věc stěžovatele byla projednána Ústavním soudem v řízení pod sp. zn. I. ÚS 3870/14, usnesením ze dne 15. 6. 2015 byla odmítnuta spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. "náhradní doručení je vyloučeno". Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí (I. ÚS 3870/14), ve kterém se Ústavní soud vypořádal s obdobnými námitkami uplatněnými v nyní projednávané ústavní stížnosti.
14. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
15. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení slov "náhradní doručení je vyloučeno'' v ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu