ECLI:CZ:US:2015:3.US.1470.15.1
sp. zn. III. ÚS 1470/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jozefa Remence, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čsl. legií 1364/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2015 č. j. 33 Cdo 5374/2014-156 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2014 č. j. 11 Co 8/2014-102, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Karviné , jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení obou v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadních soudních řízení stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který zaujal v napadeném rozhodnutí, když změnil rozsudek soudu prvního stupně, což bylo i důvodem pro využití mimořádného opravného prostředku.
Usnesení dovolacího soudu podle názoru stěžovatele obsahuje "svévolné, zmatečné odůvodnění", neboť dovolací soud údajně "neakceptovatelným způsobem dezinterpretoval rozhodnutí odvolacího soudu". Vnitřní rozpornost odůvodnění dovolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že i když dovolací soud vychází ze své judikatury týkající se synallagmatického závazku, podle níž v případě vypořádání takového závazku není třeba provést započtení, přesto současně přitakává názoru odvolacího soudu, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy se svou procesní obranou nemohl uspět, neboť neuplatnil svou pohledávku žalobou a rovněž nevyužil své možnosti započíst pohledávku proti nároku uplatněnému žalobci. Stěžovatel je proto přesvědčen, že dovolací soud dospěl k neodůvodněnému názoru, že odvolací soud posoudil synallagmatický závazek shodně se soudem nalézacím. Tím prý dovolací soud popřel svoji funkci sjednocovat judikaturu obecných soudů, nevypořádal se s argumentací stěžovatele obsaženou v jeho dovolání a svévolným způsobem vyložil rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s jeho skutečným obsahem.
V souvislosti s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu stěžovatel uvádí, že jeho zrušení navrhuje pouze z důvodu procesní ekonomie, neboť jeho "nesprávnost" měl především posoudit dovolací soud.
II.
Z připojených listin a z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Karviné v řízení o zaplacení částky 270 000,- Kč s příslušenstvím v právní věci žalobců Přemysla a Ivety Kubisových proti stěžovateli (dále rovněž "žalovanému") rozhodl rozsudkem ze dne 17. 9. 2013 č. j. 20 C 209/2012-74 tak, že žalobu zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Jako poslední rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2014 č. j. 11 Co 8/2014-102 odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že odvolací soud zpochybnil synallagmatický charakter závazku mezi účastníky řízení po odstoupení od smlouvy, neboť ten pouze dovodil, že žalovaný přes poučení, kterého se mu v odvolacím řízení ze strany soudu dostalo, nepřednesl žádná tvrzení (a ani k nim nenabídl žádné důkazy) o rozsahu plnění, které podle smlouvy poskytl žalobcům, a z tohoto důvodu proto není nic, co by bylo možné vzájemně započítat na plnění poskytnuté podle smlouvy žalobcům.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí a při vědomí toho, že Ústavnímu soudu přísluší zkoumat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, resp. řízení, která jim předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem odvolacího, resp. dovolacího soudu, pokud tyto soudy shodně dospěly k závěru, že důvodem neúspěchu procesní obrany stěžovatele byla skutečnost, že přes výslovné poučení v průběhu odvolacího řízení stěžovatel nedoplnil skutková tvrzení ohledně možnosti proti nároku žalobců uplatnit jako zápočet nárok podle §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "o.z."), a ani k prokázání takových (případných) tvzení nenabídl soudu žádné důkazy za situace, kdy bylo zřejmé, že v případě odstoupení žalobců od smlouvy o dílo, uzavřené mezi nimi a stěžovatelem jako zhotovitelem, bylo povinností účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Stěžovateli tak sice vznikl nárok na zaplacení té části díla (a nákladů s ní spojených), které pro žalobce dokončil, ale této své možnosti uplatnit takový nárok v průběhu řízení před obecnými soudy nevyužil. Za této situace, i když v případě odstoupení od smlouvy platí, že vydání bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo již vrátil, nebo uplatněním svého práva vrací či nabízí vrácení toho, co přijal, nemohl soud žalobce zavázat k vrácení či započtení plnění protistrany, jestliže se soudu, i přes výslovné poučení při ústním jednání konaném dne 24. 2. 2014, nedostalo od stěžovatele, zastoupeného po celou dobu řízení jeho advokátkou JUDr. Dalilou Pelechovou, odpovídající součinnosti. Stěžovatel nikdy žalobcům nevyúčtoval ani náklady, které mu vznikly v souvislosti s prováděním díla, ani odměnu spojenou s jeho zhotovením. Nebylo proto v možnostech odvolacího soudu provést vzájemné zúčtování bezdůvodných obohacení, která vznikla oběma účastníkům řízení, a žalobě žalobců byl nucen zcela vyhovět.
Z výše uvedených důvodů nelze proto přitakat stěžovatelově námitce, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací porušily své povinnosti, pokud odmítly argumentaci stěžovatele o "zpochybnění synallagmatického charakteru závazku", ani námitce, že dovolací soud rozhodl v rozporu s platnou judikaturou v předmětné otázce. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu bylo svévolné či zmatečné. V tomto směru lze jen odkázat na resumé odůvodnění, obsažené v posledním odstavci na straně 2 napadeného usnesení dovolacího soudu, které přesvědčivě vysvětluje nesprávnost procesního postupu stěžovatele v odvolacím řízení.
Závěrem lze jen poznamenat, že pokud účastník řízení zanedbává ochranu procesních práv svou procesní pasivitou v řízení před obecnými soudy, nelze dosáhnout nápravy dodatečným využitím mimořádného opravného prostředku, tím méně pak v řízení před Ústavním soudem. Předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být pouze protiústavnost napadených rozhodnutí, resp. jim předcházejícího řízení.
V posuzovaném případě nebyl shledán žádný protiústavní deficit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu