ECLI:CZ:US:2015:3.US.1479.15.1
sp. zn. III. ÚS 1479/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky VONET CR, spol. s r. o., IČ 25525603, se sídlem v Praze 7, Bubenská 8a/943, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2015 sp. zn. 3 To 10/2015 a 3 To 11/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2015 sp. zn. 3 To 13/2015, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. ledna 2015 č. j. VZV 23/2014-291 a usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru daní, ze dne 10. října 2014 č. j. OKFK-3459-79/TČ-2014-251202-C a OKFK-3459-80/TČ-2014-251202-C, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího tvrzení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedenými usneseními Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru daní (dále jen "policejní orgán"), byly ve smyslu ustanovení §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zajištěny finanční prostředky na účtech patřících stěžovatelce, a to do výše 252 796 995 Kč. Uvedená částka představuje dle orgánů činných v trestním řízení škodu způsobenou trestnou činností několika osob, jež jsou usnesením policejního orgánu ze dne 8. října 2014 č. j. OKFK 3459-40/TČ-2014-251202-C stíhány pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zajištění peněžních prostředků stěžovatelky přitom ospravedlňovala zejména okolnost jejího personálního a majetkového propojení s dalšími společnostmi, jejichž prostřednictvím páchali obvinění stíhanou trestnou činnost. Proti všem usnesením podala stěžovatelka stížnosti, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadenými usneseními, co do odůvodnění v zásadě totožnými. V nich dospěl k závěru, že ze zjištěných poznatků vyplývá důvodné podezření, že se na bankovních účtech stěžovatelky nachází výnosy ze stíhané trestné činnosti a vzhledem k provázanosti jednajících subjektů a fázi trestního řízení je namístě její peněžní prostředky zajistit.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti dovozuje, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla vystavena libovůli, když odůvodnění všech napadených rozhodnutí lze označit za nedostatečná a některá dokonce rozporná s jejich výroky. Zejména vrchní soud nesplnil dle stěžovatelky své ústavní povinnosti, když se důkladně nezabýval stěžovatelkou předloženými důkazy a námitkami. Přinejmenším jeho rozhodnutí jsou tak rozporná s ustanovením §134 trestního řádu, když z jejich odůvodnění nelze dovodit důvod zamítnutí stěžovatelčiných stížností. Z napadených rozhodnutí je tak dle stěžovatelky patrno, že vrchní soud předložené důkazy zřejmě blíže nezkoumal. Stěžovatelka pak velmi obsáhle rozvádí námitky, s nimiž se vrchní soud nevypořádal buď vůbec, anebo jen obecným, nedostatečným způsobem. Argumentace vrchního soudu dle stěžovatelky vůbec nepřipouští, aby v přípravném řízení došlo k omezení, nebo dokonce zrušení zajištění peněžních prostředků. Soud se totiž spokojil pouze s tvrzením, že věc se nachází v přípravné fázi a z prozatím provedených důkazů nelze s jistotou označit, které peněžní prostředky pochází z trestné činnosti. Vrchní soud se však měl sám zabývat stěžovatelkou předloženými důkazy, vyvracejícími tvrzení vyšetřujících orgánů o tom, že se na účtech stěžovatelky nachází výnosy z trestné činnosti. Rozhodnutí vrchního soudu tak považuje stěžovatelka za alibistická, připouštějící to, že z opatrnosti budou v platnosti ponechána nezákonná rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení měly po více než sedm měsíců dostatečně dlouhou dobu na to, aby zjistily pravý obsah toků finančních prostředků mezi stěžovatelkou a jinými subjekty. Napadený postup státních orgánů, který po několik měsíců fakticky paralyzuje i běžnou provozní činnost stěžovatelky, je i s ohledem na dobu zjevně nepřiměřený sledovanému účelu a nesplňuje podmínky pro takový postup stanovené judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, když stěžovatelka, jako osoba neobviněná, musí v důsledku tohoto postupu nést zvláštní a nadměrné břemeno. Není možné akceptovat, aby takové břemeno nesla po celou dobu trestního řízení, které může trvat i několik let. Neobstojí přitom ani argument vrchního soudu, dle nějž orgány činné v trestním řízení věnují prošetřování podezření dostatečnou pozornost, což má údajně vyplývat z jednoho usnesení, které se však vůbec netýká stěžovatelky. Orgány činné v trestním řízení tak jednaly ultra vires v materiálním pojetí, když jim svěřené pravomoci neužívaly ústavně konformním způsobem. Žádný z rozhodujících orgánů se pak zejména vůbec nezabýval aktuálním skutkovým stavem, z něhož jasně vyplývá, že před více než rokem došlo k zásadní změně ve spolupráci mezi stěžovatelkou a společností, jejímž prostřednictvím měla být údajně páchána trestná činnost, jakož i skutečností, že na bankovních účtech stěžovatelky se nacházejí prostředky prokazatelně pocházející od zcela jiných subjektů, než se uvádí v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Jádro ústavní stížnosti tvoří tvrzení o neodůvodněnosti, resp. nesrozumitelnosti napadených rozhodnutí, jejichž odůvodnění dle stěžovatelky neberou v potaz relevantní předložené argumenty a důkazy. Z hlediska procesních práv je třeba především připomenout ustálený závěr, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [(srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno dovoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Této povinnosti obecné soudy z hlediska ústavních požadavků na rozhodnutí v této fázi řízení dostály, neboť z jejich rozhodnutí a relevantních právních předpisů vyplývají důvody, pro které se orgány činné v trestním řízení neztotožnily se stěžovatelčinou velmi obsáhlou argumentací, zabývající se vesměs dílčími a často s předmětem daného řízení nesouvisejícími aspekty napadených rozhodnutí (viz níže).
6. Co se týče samotného obsahu napadených rozhodnutí, neshledal Ústavní soud ani v postupu orgánů činných v trestním řízení ani v jeho odůvodnění extrémní vybočení ústavních kautel řádně vedeného trestního řízení, natož pak stěžovatelkou tvrzenou libovůli. Stěžovatelka buď přehlíží, nebo nebere v potaz předmět a smysl napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se s v zásadě totožnou argumentací vypořádal v usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15, které je stěžovatelce bezpochyby známo, lze na jeho podstatné obecnější závěry pro stručnost odkázat. S ohledem na některé odlišnosti projednávané ústavní stížnosti však pro úplnost na tomto místě Ústavní soud uvádí následující. Především je třeba odmítnout názor, že by stěžovatelka byla jakousi nezávislou, nezúčastněnou právnickou osobou, donucenou shodou nešťastných okolností strpět důsledky aplikace trestněprávních prostředků směřujících primárně vůči jiným fyzickým a právnickým osobám. Z ústavněprávního hlediska lze na stěžovatelku nahlížet jako na majetek osob obviněných, nebo jejich rodinných příslušníků, a to navíc jako na majetek, v jehož případě existuje podle prozatímních závěrů orgánů činných v trestním řízení podezření, že jeho pomocí byla páchána rozsáhlá a závažná trestná činnost po relativně dlouhou dobu. Napadenými rozhodnutími je tak fakticky dotčen pouze majetek obviněných osob a jejich rodinných příslušníků, čímž je míra přijatelnosti omezení dispozičních práv s tímto majetkem výrazně jiná. Ze skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelku nestíhají, nebo vzhledem k právní úpravě dokonce nemohou stíhat, nelze v ústavní rovině dovodit, že by formálně jí náležejícímu majetku náležela nějaká zvláštní mimořádná ochrana, oproti jinému majetku, s nímž rovněž fakticky disponují obvinění. Orgány činné v trestním řízení tak prozatím vycházejí ze závěru, že stěžovatelka, jakožto majetek obviněných, a jejích rodinných příslušníků, byla jako obchodní společnost po dlouho dobu užívána k páchání trestné činnosti, z níž vyplývající výnos tvoří podstatnou část příjmů obviněných, či jejich právnických osob. Z toho důvodu je zcela namístě zajistit finanční prostředky nacházející se na bankovních účtech, formálně vlastněných stěžovatelkou. Skutečnosti, že v současné době se již na těchto účtech nacházejí peníze jiné, a že k popsanému páchání trestné činnosti již přes rok nedochází, jsou přinejmenším z hledisek klíčových pro posouzení oprávněnosti zajištění finančních prostředků pro hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí irelevantní. Stěžovatelka tak dle Ústavního soudu nenese v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení žádné nepřiměřené břemeno. Všechny tyto závěry lze z odůvodnění napadených rozhodnutí a rozhodnutí souvisejících dovodit. Žádná ze stěžovatelkou uplatněných námitek nerozporuje přitom tyto, pro rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, právě uvedené klíčové závěry.
7. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu