ECLI:CZ:US:2015:3.US.1488.15.1
sp. zn. III. ÚS 1488/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Filipa Hodbodě, zastoupeného JUDr. Jiřím Vecko, advokátem se sídlem Karla Maye 250, 403 21 Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014 č. j. 35 Co 332/2014-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 5. 2015 podanou k poštovní přepravě dne 18. 5. 2015 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 41 C 80/2014, vyplynulo, že stěžovatel podal "žalobu o odškodnění" s návrhem, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti zaplatila 15 milionů Kč. Na výzvu soudu k doplnění žaloby o zákonem stanovené náležitosti stěžovatel reagoval podáním ze dne 11. 5. 2014, které však Obvodní soud pro Prahu 2 nepovažoval za dostatečné a řádné doplnění žaloby, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2014 č. j. 41 C 80/2014-43. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zopakoval, že stěžovatel v doplnění podání sice rozvedl, že žalovaná částka sestává z více nároků (10 500 000 Kč za omezení pohyblivosti, 4 miliony Kč za znemožnění podnikání, 500 tisíc Kč za neschopnost soudů a úředníků vyřešit problém odškodnění), neposkytl však vysvětlení, jaké konkrétní orgány státu mu měly způsobit konkrétní újmu, v čem přesně spočíval nesprávný postup orgánů státu a v čem stěžovatel spatřuje příčinnou souvislost mezi postupem orgánu státu a tvrzenou újmou. Součástí rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo i standardní poučení o možnosti podat proti tomuto usnesení dovolání k Nejvyššímu soudu. Usnesení Městského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 8. 9. 2014, stěžovatel však v zákonem stanovené lhůtě dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal, namísto toho podal žalobu pro zmatečnost opírající se ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., která byla zamítnuta podle ustanovení §235e odst. 2 o. s. ř., a žalobu na obnovu řízení, o které dosud nebylo rozhodnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl formalistický, a tudíž nesprávný přístup soudů obou stupňů a zopakoval, že je přesvědčen, že žalobu doplnil v dostatečné míře tak, že z ní bylo zřejmé, kdo a v jakém rozsahu pochybil a způsobil mu škodu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost obsahuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její přípustnosti. Je tomu tak proto, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), v opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný.
Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelem výslovně zaměřené proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014 č. j. 35 Co 332/2014-51 je relevantní ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř.
V případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 o. s. ř., která by obecně proti němu vylučovala přípustnost dovolání. V projednávané věci nebyla dána ani výluka podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jak obecné soudy vyložily v příslušném řízení, proti ústavní stížností napadenému usnesení Městského soudu v Praze nebyla žaloba pro zmatečnost opírající se o ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. namístě pro neexistenci žádného z tam uvedených důvodů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se vždy zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., totiž že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek §237 o. s. ř. není přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinným způsobem nevyčerpal i tento mimořádný opravný prostředek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Ústavní soud upozorňuje, že se přípustností ústavní stížnosti po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. opakovaně zabýval a na závěry učiněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 opakovaně poukazoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 498/13 ze dne 25. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1097/13 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1719/13 ze dne 24. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 957/13 ze dne 28. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1661/13 ze dne 14. 6. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3162/13 ze dne 4. 12. 2013, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že nepodal-li stěžovatel, ač řádně poučen, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva nabízí, pročež nesplnil jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti.
Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka