ECLI:CZ:US:2015:3.US.1519.15.1
sp. zn. III. ÚS 1519/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, ul. 28. října 184, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 7 Tdo 58/2015-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 4 T 219/2013 stěžovatele uznal vinným jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a odsoudil jej podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložil a zkušební dobu podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovil na tři léta, a podle §67 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 70 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na sedm měsíců. Obdobně soud rozhodl též o konkretizovaném spoluobviněném. Podle §228 odst. l tr. řádu dále rozhodl, že stěžovatel a spoluobviněný jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené škodu ve specifikované výši, a podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele a spoluobviněného podaná proti všem výrokům soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 10 To 260/2014 podle §256 tr. řádu zamítl.
Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněná) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že výrok o vině byl nesprávně založen na znaleckém posudku Ing. Zbyňka Vlasáka a zůstal pominut znalecký posudek Ing. Pavla Winklera; znalecký posudek Ing. Zbyňka Vlasáka byl ve svých závěrech neúplný a nejednoznačný a nelze z něj vyvodit, že dotčená nehoda byla zmanipulovaná. Zpochybnil také stanovení výše škody, pokud se jeho podkladem stalo vyčíslení předložené pojišťovnami a byla do něho zahrnuta částka za zapůjčení náhradního vozidla, o které podle své obhajoby nevěděl. Ve věci dopravní nehody bylo vedeno správní řízení u věcně a místně příslušného Městského úřadu v Dobříši a v jeho rámci byl pokutou potrestán spoluobviněný Jan Kůr, přičemž dle trestního řádu není přípustné trestat jeden delikt vícekrát. Stěžovatel byl při závěrečné řeči před odvolacím soudem nepřípustně přerušen s neudržitelným vysvětlením, že jeho sdělení "není k věci". Další výhrady stěžovatel směřoval proti výroku o trestu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy (resp. Nejvyšší soud) ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, a proto postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Stojí za připomenutí, že obecné soudy objasnily, proč nevycházely ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera a proč ho považovaly za nepřesvědčivý ve srovnání se znaleckým posudkem Ing. Zbyňka Vlasáka. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že i znalec Ing. Zbyněk Vlasák obecně připustil jistý skutečný kontakt příslušných částí obou vozidel, ale jasně vyloučil, že by při něm mohl vzniknout souhrn takových poškození, která byla uvedena v hlášení pojistné události, což na rozdíl od znalce Ing. Pavla Winklera podrobně doložil na jednotlivých poškozeních a dalších stopách, které musely vzniknout jiným způsobem. Podle obecných soudů celkově vyzněl znalecký posudek Ing. Zbyňka Vlasáka v logický závěr, že v posuzovaném případě nešlo o silniční dopravní nehodu ve smyslu nezamýšlené a nepředvídané události v silničním provozu.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel poukazuje na ústavní zásadu ne bis in idem očividně nevýstižně; jest poukázat na interpretaci pojmu "tentýž trestný čin" s důrazem na "totožnost skutku", již podal velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudkem ze dne 10. 2. 2009 ve věci Sergey Zolotukhin v. Rusko, stížnost č. 14939/03, a k obdobným závěrům dospěl rovněž v rozsudcích ze dne 16. 6. 2009 ve věci Ruotsalainen v. Finsko, stížnost č. 13079/03, ze dne 25. 6. 2009 ve věci Maresti v. Chorvatsko, stížnost č. 55759/07, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonyo Tsonev v. Bulharsko, stížnost č. 2376/03.
Lze dodat, že námitku, podle které odvolací soud nepřípustně přerušil jeho závěrečnou řeč, stěžovatel uplatnil pouze v obecné rovině, bez upřesnění, jaké argumenty nemohl soudu - v důsledku oponovaného postupu - předestřít.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul toliko usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy (resp. Nejvyšším soudem) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu