ECLI:CZ:US:2015:3.US.1531.15.1
sp. zn. III. ÚS 1531/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 5 Tdo 1179/2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 6 To 37/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011 sp. zn. 31 T 4/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a odsoudil jej za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 1 T 45/2004, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři léta (současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 1 T 45/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu).
Vrchní soud v Olomouci též rubrikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestech uložených stěžovateli, a za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech I. a II. napadeného rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2004, stěžovateli uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, a podle téhož ustanovení mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu osmi roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 1 T 45/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že popis skutku, zejména pak v bodě II. rozsudku, není dostatečně určitý (kdy zejména chybí údaje o konkrétních obchodech, při kterých mělo dojít ke zkrácení daní, přesné časové údaje k těmto obchodům, údaje o společnostech, které konkrétní obchodní případ realizovaly, čísla faktur, ze kterých měla být konkrétní obchodní společností daň uhrazena, údaje o počtu prodaných lahví v jednotlivých případech, celkovém množství prodaného alkoholu, obsahu čistého alkoholu v jednotlivých lahvích), čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. K porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít též tím, že hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Stěžovatel dodatečně, po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, zjistil, že žádost o konání konkrétního hlavního líčení ve spise vůbec není anebo je psána na počítači (v několika případech na hlavičkovém papíře JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové), který v době výkonu trestu odnětí svobody neměl k dispozici (například se jedná o žádosti o konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného ze dne 17. 9. 2010, 25. 11. 2010, 28. 12. 2010) a zejména, kdy podpisy na těchto žádostech nejsou jeho pravými podpisy. Stěžovatel dále uvádí, že až v rámci přípravy tohoto podání zjistil, že trestní spis obsahuje celou řadu jeho žádostí o konání hlavního líčení, aniž by takovou listinu podepsal, dokonce kdy vůbec viděl; pouze ve dvou případech podepsal listinu označenou jako "Žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti", které již byly předem vytisknuty, a on ke strojově předepsanému textu připojil svůj podpis. Proto k uvedeným skutečnostem bude nutné, v souladu s ustanovením §265o odst. 2 tr. řádu, vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který podá jednoznačnou odpověď na uvedená tvrzení o zfalšování jeho podpisu, a Nejvyšší soud pochybil právě tím, že k takovému doplnění dokazování nepřistoupil. K postupu nalézacího soudu při přípravě hlavního líčení je podle stěžovatele rovněž nutné poukázat na to, že si zřejmě soud sám uvědomoval, že jeho postup nebyl správný, a že nebyly vždy splněny podmínky pro konání hlavního líčení, když na samém konci řízení předložil všem obžalovaným předtisk označený jako "Prohlášení", ve kterém měli obžalovaní prohlásit, že ve všech případech byli řádně k hlavnímu líčení předvoláni a bylo jednáno v jejich nepřítomnosti na základě jejich žádosti, k čemuž - oproti ostatním obviněným - se nepřipojil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Nejvyšší soud rekapituloval podmínky, za kterých se může konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), a s ohledem na stěžovatelovy námitky přezkoumal jednotlivá hlavní líčení včetně toho, zda k nim byl stěžovatel řádně předvolán a zda se v případě, že se nechtěl toho kterého hlavního líčení zúčastnit, řádně omluvil, přičemž nezjistil, že by v tomto směru došlo k jakémukoliv pochybení ze strany nalézacího soudu.
Na podrobnou a přesvědčivou argumentaci podanou v usnesení Nejvyššího soudu lze odkázat.
Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že nepřistoupil k dokazování, které stěžovatel požadoval (srov. §265r odst. 7 tr. řádu).
Nejvyšší soud se adekvátně zabýval též dalšími výhradami stěžovatele ohledně údajné neurčitosti skutkové věty, či toho, že jeho role nebyla dostatečně popsána (srov. str. 66-68 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), resp. v řízení před Krajským soudem v Ostravě z obžaloby Krajského státního zastupitelství pod sp. zn. 4 KZV 16/2009, jakož i otázkou respektování zásady ne bis in idem.
Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu