ECLI:CZ:US:2015:3.US.1556.15.1
sp. zn. III. ÚS 1556/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Igora Janíčka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem Praha 10, Nové náměstí 1370/17, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 5. 2014, č. j. 216 EXE 8114/2012-105, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 26 Co 422/2014-130, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 26 Cdo 750/2015-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva zaručeného jejím čl. 11 odst. 3, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých.
Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla k návrhu stěžovatele jako povinného zastavena exekuce s odůvodněním, odkazujícím na ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a odvolání stěžovatele odvolací soud odmítl podle§218 písm. b) o. s. ř., maje za to, že stěžovatel nebyl k odvolání subjektivně legitimován, jelikož mu bylo - co do zastavení exekuce - zcela vyhověno. S odkazem na to odmítl stěžovatelovo dovolání i dovolací soud, který k tomu připojil sdělení, že stěžovateli tak nevznikla újma, jež by byla odčinitelná v dovolacím řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že exekuce neměla být vůbec nařízena, neboť své závazky ještě před podáním návrhu na její nařízení splnil, což také v řízení dokládal, obecné soudy však k tomu odmítaly přihlédnout; jimi zjištěný skutkový stav byl proto neúplný a následné právní posouzení tudíž nesprávné. Tím, že mu nebylo umožněno, aby prokázal svá tvrzení, došlo k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu a práva na vlastnictví, což se zjevuje mimo jiné v tom, že vyhověl příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaném soudním exekutorem, a na náhradě nákladů exekuce (spolu s "neoprávněně vymáhaným nárokem") zaplatil 161 582,50 Kč.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že ve vztahu k napadeným usnesením soudu prvního a druhého stupně tyto podmínky splněny nejsou.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita. Ta je promítnuta do §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V dané věci je pak určující, že proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (jak se stalo), měl stěžovatel k dispozici ten procesní prostředek, jímž - v souladu s ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř. - byla žaloba pro zmatečnost. Pakliže jej nevyčerpal, je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná.
Usnesení dovolacího soudu sice stěžovatel do petitorního žádání ústavní stížnosti nezahrnul, nicméně z jejího obsahu se podává, že oponuje i jemu, byť žádnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci proti němu nevznáší. Nadto tak učinil, ačkoli byl odvolacím soudem poučen, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné, což bylo poučení správné, resp. "správnější" [viz ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], než důvody odmítnutí, které uplatnil sám dovolací soud. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu - i tak - je návrhem zjevně neopodstatněným, protože dovolání vskutku přípustné nebylo.
Jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), resp. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Zjevný nedostatek v právním posouzení věci soudem prvního stupně, který neodstranil ani soud odvolací, opomenuv jeho náhradově nákladový výrok, resp. jeho (objektivně) nutné (a chybějící) ukotvení v ustanovení §271 o. s. ř., příp. §89 exekučního řádu, nebylo za této situace možné - v řízení před Ústavním soudem - jakkoli reflektovat; stojí však za zaznamenání, že stěžovatel, soustředěn k jinému cíli, tuto otázku obecným soudům explicite neotevřel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu