ECLI:CZ:US:2015:3.US.1619.15.1
sp. zn. III. ÚS 1619/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Trávníčka, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 10, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2015 č. j. 6 To 28/2015-5744 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2015 č. j. 40 T 11/2014-5692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadenými usneseními bylo rozhodnuto o tom, že se vyjmenovaní soudci, rozhodující v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 40 T 11/2014, v níž je obžalovaný stěžovatel a další osoby, nevylučují z vykonávání úkonů v tomto řízení. Obě usnesení zdůrazňují, že právní názor soudců není důvodem pro jejich vyloučení ve smyslu ustanovení §30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pročež námitkám podjatosti nelze vyhovět. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dále zdůraznil, že ani další postup krajského soudu, jako např. zaslání obžaloby domnělým poškozeným, nebo zákaz používat právní zástupkyní stěžovatele její vlastní notebook v průběhu hlavního líčení, neprokazují podjatost předsedkyně senátu krajského soudu v dané věci.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, když předsedkyně rozhodujícího senátu krajského soudu tolerovala zásadní a zcela zřejmé nedostatky přípravného řízení, zejména projednáváním obžaloby bez naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaných trestných činů. Dále měla soudkyně pochybit, když svým postupem a způsobem protokolování neoprávněně přiznala postavení poškozených dvěma obchodním společnostem, čímž měla zhoršit právní pozici obhajoby. K omezení práv obhajoby došlo rovněž zákazem používat při hlavním líčení notebooky. Aprobováním takového postupu napadenými usneseními došlo dle stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci užitou v stížnosti, jíž se podrobně zabýval vrchní soud. Pro stručnost lze na ni zcela odkázat, neboť v ní Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní deficit. Podstata stěžovatelovy argumentace míjí ustálený výklad ustanovení §30 trestního řádu, když požaduje vyloučení rozhodujícího soudce či soudců toliko na základě uplatnění jejich právního názoru. I kdyby snad soudci pochybili způsobem, který popisuje ústavní stížnost, není to důvodem pro jejich vyloučení z dané trestní věci, nýbrž nanejvýš pro zásah soudů vyšších stupňů vůči jejich postupu či rozhodnutím. Pro podrobnější odůvodnění lze stěžovatele odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1416/15 ze dne 10. 6. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl obsahově v podstatě totožnou ústavní stížnost stěžovatelky, která je v dané trestní věci rovněž obžalována.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu