ECLI:CZ:US:2015:3.US.1630.15.1
sp. zn. III. ÚS 1630/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Hanicové, právně zastoupené JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem Český Krumlov, Plešivec II č. 371, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 26 Cdo 389/2015-129, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2013, č. j. 22 Co 1234/2013-66, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 3. 2012, č. j. 19 EXE 243/2012-21, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 1. 6. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 3. 2012, č. j. 19 EXE 243/2012-21, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky pro pohledávku ve výši 25 017,- Kč s poplatkem z prodlení a dále bylo rozhodnuto o pověření příslušného exekutora k provedení exekuce. Exekuce byla nařízena na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3. 11. 2010, č. j. 15 C 1628/2009-66.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 8. 2013, č. j. 22 Co 1234/2013-66, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 26 Cdo 389/2015-129, podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, odmítnuto, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.
5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
6. Stěžovatelka se domnívá, že exekuce nemohla být nařízena, neboť exekuční titul dosud nenabyl právní moci, a tudíž není ani vykonatelný. Je toho názoru, že v nalézacím řízení jí nebyla řádně doručena výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání, jakož i usnesení o zastavení odvolacího řízení, neboť tyto písemnosti měly být doručovány do vlastních rukou v souladu s §49 občanského soudního řádu. Má za to, že jestliže je na doručence uvedeno: "Do vlastních rukou, neukládat", je třeba písemnost doručit do vlastních rukou a nevkládat při prvním neúspěšném pokusu o doručení písemnost do poštovní schránky s vyznačením doručení podle data, kdy byla písemnost do schránky vložena. Je si vědoma, že uvedené písemnosti nemusí být doručovány do vlastních rukou. Pokud však na základě nařízení soudu do vlastních rukou doručovány jsou, pak musí být řádně do vlastních rukou doručeny.
7. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 26 Cdo 389/2015-129, má stěžovatelka za to, že dovolací soud nesprávně odmítl její dovolání s odkazem na §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. Stěžovatelka má za to, že jde zřejmě o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
8. Stěžovatelka rovněž namítá, že v průběhu exekučního řízení dochází k průtahům v řízení.
9. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti.
III.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
12. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
13. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce. Následně přesvědčivě zdůvodnil, proč nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, podle které rozhodnutí, jež tvoří podklad pro exekuci, nenabylo právní moci. Dospěl k závěru, že obě stěžovatelkou zmiňovaná usnesení byla doručována v souladu s občanským soudním řádem, tj. podle §50 občanského soudního řádu jako "jiné písemnosti", když k jejich doručení došlo poté, co doručující orgán nezastihl povinnou a vhodil je do domovní schránky. Tím došlo k doručení.
14. Ústavní soud se s uvedenými závěry odvolacího soudu plně ztotožnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory neposunuje danou věc do ústavněprávní roviny. Pokud jde o doručování uvedených usnesení, stěžovatelčiny námitky vycházejí z konkrétního údaje na doručence do vlastních rukou. Ústavní soud k tomu uvádí, že pro účely doručování byly instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 5. 2009, č. j. 58/2009-OD-Org, a následně instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2011, č. j. 145/20116OD6ST, vydány též vzory obálek pro doručování písemností v občanském soudním řízení. Instrukce rozlišují tři typy obálek: typ I. je určen pro doručování do vlastních rukou, typ II. pro doručování do vlastních rukou s vyloučením vložení do schránky a typ III. pro doručování jiných písemností. Podle přílohy 1 instrukce, obálka typu III. určená pro doručování jiných písemností obsahuje na přední straně obálky (mimo jiné) rovněž text "Doručenka do vlastních rukou", včetně údaje "Neukládat". Stěžovatelka se mýlí ve výkladu pojmu "neukládat", jehož smyslem není to, že písemnost nesmí být vložena do domovní schránky, nýbrž že se tato písemnost neukládá u provozovatele poštovních služeb, jestliže se jeho prostřednictvím doručuje. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal námitku stěžovatelky za nedůvodnou.
15. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání s odkazem na §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu a má za to, že jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kdy je přípustnost dovolání dána, Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. V případě spotřebitelských smluv je jedna ze smluvních stran - dodavatel - identifikován tak, že jde o osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Z nalézacího spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 15 C 1628/2009, který si Ústavní soud vyžádal, však z žádné písemnosti (žaloba na dlužné nájemné, kupní smlouva, na základě níž oprávněný z exekuce nabyl předmětnou nemovitost do vlastnictví, oznámení o jednostranném zvýšení nájemného a jiné) nebylo možné dovodit, že by oprávněný z exekuce jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Na těchto písemnostech vystupuje vždy jako fyzická osoba označená pouze údajem o svém bydlišti.
16. Ústavní soud k tomu dodává, že i přesto, že ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu umožňuje u sporů na peněžité plnění prolomení zákonem stanovené hranice 50.000,- Kč mj. tehdy, jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv, z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k tomuto ustanovení však zároveň vyplývá, že dovolací soud k této možnosti průlomu zákonem stanovené hranice v rámci exekučního řízení nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1905/2013, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 30/2014, nebo ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 835/2014, a další, všechna dostupná na http://www.nsoud.cz). Je tomu tak patrně proto, že v rámci exekučního řízení se již zvláštní povaha vztahů ze spotřebitelských smluv neprojevuje (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Byť Ústavnímu soudu není známo, jakými konkrétními úvahami byl Nejvyšší soud při výkladu předmětného ustanovení občanského soudního řádu veden (když dovolací soud všechna svá rozhodnutí týkající se odmítnutí dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce, byla-li tato vedena pro částku nepřevyšující 50.000,- Kč, odůvodnil toliko způsobem dle §243f odst. 3 občanského soudního řádu), lze z pohledu Ústavního soudu s přihlédnutím k povaze exekučního řízení, kde je skutečnost, zda vymáhaná pohledávka vznikla ze spotřebitelské smlouvy či nikoli, již zcela bez právního významu, považovat za racionální a ústavně konformní.
17. Námitku ohledně průtahů v exekučním řízení považuje Ústavní soud rovněž za nedůvodnou. Proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím ve stěžovatelkou namítaných průtazích řízení, lze brojit ústavní stížností jen pokud tento zásah i nadále trvá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak blíže nekonkretizuje, který orgán veřejné moci se naznačených průtahů měl dopustit. Pokud však stěžovatelka dospěla ke zjištění, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jakož i následném řízení o opravných prostředcích proti usnesení o nařízení exekuce, došlo k neodůvodněným průtahům, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) jí v §174a umožňuje využít prostředek k odstranění namítaných průtahů, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu k odstranění těchto průtahů v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka však nikterak nedokládá, zda vyčerpala tento procesní prostředek k ochraně jejího práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 1333/22, usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1984/11).
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
19. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu