ECLI:CZ:US:2015:3.US.1632.15.1
sp. zn. III. ÚS 1632/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. M. K., zastoupeného zákonnou zástupkyní H. K., právně zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 1 KZN 494/2014-44 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 4. 3. 2015 č. j. KRPA-455476-39/TČ-2014-000073, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy usnesením ze dne 4. 3. 2015 č. j. KRPA-455476-39/TČ-2014-000073 odložila trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 věta druhá, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit podezřelý M. K. jednáním vůči svému nezletilému synovi M. K., neboť dospěla k závěru, že ve věci nejde o podezření ze zvlášť závažného zločinu a není na místě věc vyřídit jinak.
Usnesením ze dne 7. 4. 2015 č. j. č. j. 1 KZN 494/2014-44 městské státní zastupitelství zamítlo stížnost podanou H. K., matkou nezletilého, s tím, že byla podána osobou neoprávněnou. K zamítnutí stížnosti přistoupilo za situace, kdy ji podala matka stěžovatele jako jeho zákonná zástupkyně a nikoliv státním zástupcem ustanovený opatrovník (usnesení ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 1 KZN 494/2014), který nezletilého v řízení zastupuje (zde Úřad Městské části Praha 8).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zvláštní ochranu dětí a právo na ochranu zájmů dítěte zaručených čl. 36 odst. 1 a 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Městské státní zastupitelství podle jeho názoru zamítlo stížnost proti usnesení policejního orgánu z čistě formálního důvodu, aniž by se zabývalo podstatou věci, když přistoupilo k interpretaci právních norem formalistickým způsobem, což mělo za následek faktické odepření spravedlnosti. Uvádí, že stížnost podala v jeho zastoupení jeho matka jako zákonná zástupkyně poté, co ustanovený opatrovník, který měl v jeho nejlepším zájmu jednat, "zásadním způsobem selhal", když bez jakéhokoliv relevantního odůvodnění stížnost nepodal, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Policejnímu orgánu pak stěžovatel vytýká, že rozhodl o odložení věci, aniž řádně zjistil skutkový stav, jestliže prakticky rozhodl na základě jediného důkazu - znaleckého posudku, který nežádoucím způsobem privilegoval (a jehož závěrům i zde podrobně oponuje).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že na návrh podaný nezletilým stěžovatelem v zastoupení matky nelze než pohlížet tak, že návrhem přípustným není.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti z povahy uplatněných námitek bylo rozhodující vypořádat se nejdříve s námitkou oprávněnosti zastupování nezletilého stěžovatele jeho matkou jako zákonným zástupcem při podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 věta druhá, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku za situace, kdy trestní řízení bylo vedeno na základě oznámení matky nezletilého stěžovatele vůči otci nezletilého, a z tohoto důvodu byl nezletilému stěžovateli pro toto řízení ustanoven veřejný opatrovník (§471 odst. 2, 3 o. z.).
Oproti v ústavní stížnosti vysloveným námitkám však právní názor, který byl v dané věci městským státním zastupitelstvím užit, za protiústavní mít nelze.
Podle §45 trestního zákona je-li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce. V případech, v nichž zákonný zástupce poškozeného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu práv poškozenému opatrovníka.
Dle 892 o. z. rodič nemůže zastoupit dítě, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
Dle §471 odst. 2, 3 o. z. "soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas".
Ustanovením veřejného opatrovníka nezletilému poškozenému pro střet zájmů (§45 trestního zákona, §892 a §471 o. z., obdobně dříve §37 odst. 2 zákona o rodině) nadále rodič nevykonává zákonné zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, Sbírka NS 1/87, R 13/87), neboť opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže.
K otázce kolize zájmů mezi nezletilým stěžovatelem a jeho matkou se orgány činné v trestním řízení v podrobnostech vyjádřily, přičemž ani nyní stěžovatel jejich názorům v tomto smyslu nikterak neoponuje.
Byl-li tudíž nezletilému stěžovateli ustanoven v trestní věci pro výkon práv zákonného zástupce veřejný opatrovník (Úřad městské části Praha 8), stal se ustanovený opatrovník i jeho zástupcem pro toto řízení, který mohl za nezletilého stěžovatele podat proti usnesení policejního orgánu stížnost, pakliže by dospěl k závěru, že je to v jeho zájmu. Úkolem veřejného opatrovníka je hájit zájem nezletilého dítěte; při výkonu opatrovnické funkce, typicky založené kolizí mezi zákonnými zástupci (rodiči), dochází nikoli výjimečně (a logicky) k tomu, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního zájmu jednoho z rodičů.
Není pak zásadního důvodu oponovat závěru státního zastupitelství, že co do stížnosti, již podala matka nezletilého, jde o stížnost věcně neprojednatelnou, jestliže zájmy nezletilého mohl v dané věci procesně uplatňovat toliko veřejný opatrovník, který však stížnost proti usnesení policejního orgánu nepodal.
Námitka nečinnosti opatrovníka je založena na přesvědčení matky nezletilého, jež má základ především v závěrech znaleckého posudku, s nímž nesouhlasí a oponuje mu; ani z něj, stejně jako z odkazovaného vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. 4. 2015 se však průkazně a jednoznačně nepodává, že by ustanovený opatrovník vskutku postupoval v rozporu se zájmy nezletilého stěžovatele či je hájil nedostatečně. Podpůrně Ústavní soud poukazuje v této souvislosti i na skutečnost, že ani v průběhu odvolacího řízení ve věci úpravy poměrů nezletilého po dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů stěžovatele nebyly prokázány žádné skutečnosti, jež by otce nezletilého vylučovaly z běžného a normálního styku se stěžovatelem (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 č. j. 39 Co 31/2015-1140).
Tím, že stížnost proti usnesení policejního orgánu nepodal nezletilý stěžovatel v řádném zastoupení (ustanoveným opatrovníkem), vyvstala situace - pro posouzení jeho následné ústavní stížnosti určující - že před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), což zakládá důvod pro její odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval důsledky z procesních nedostatků při založení stěžovatelova zastoupení advokátem, resp. považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému stěžovateli pro toto řízení.
Jako návrh nepřípustný Ústavní soud ústavní stížnost podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ústavní soud již jen poznamenává, že se nevyjadřuje k relevanci obecných úvah stěžovatele na téma procesních pochybení policejních orgánů, jestliže k jejich uplatnění nebyla k dispozici adekvátní věcná základna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj