ECLI:CZ:US:2015:3.US.169.15.1
sp. zn. III. ÚS 169/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Miroslavy Frčkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 22 Co 174/2014-501 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. července 2013 č. j. 34 C 146/2002-445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo v řízení o žalobě Bytového družstva, v likvidaci, na zaplacení částky 28 136,50 Kč s příslušenstvím podle §148 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) stěžovatelce jako žalované a Ing. Michalu Voznému jako vedlejšímu účastníkovi uloženo společně a nerozdílně zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5 891 Kč.
3. Napadeným usnesením městský soud k odvolání žalované i vedlejšího účastníka usnesení obvodního soudu potvrdil a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadená soudní rozhodnutí nemají oporu v zákoně, resp. že nesplňují ústavní a zákonné požadavky, které plynou z čl. 90 Ústavy České republiky a §1 o. s. ř. Upozornila, že opravné, resp. doplňující usnesení obvodního soudu mělo navazovat na rozsudek z téhož dne č. j. 34 C 146/2002-435, v němž obvodní soud opomněl rozhodnout o nákladech řízení státu. Proti tomuto usnesení podala ona i vedlejší účastník odvolání, jež však primárně směřovalo proti výše zmíněnému rozsudku a ve kterém bylo rovněž zmíněno, že v daném případě jde o doplnění obsahové části, a proto nelze postupovat ve smyslu §164 o. s. ř., nýbrž je třeba vydat doplňující rozsudek podle §166 o. s. ř. Vydáním doplňujícího usnesení obvodní soud podle stěžovatelky porušil procesní právní předpisy a řízení tak zatížil neodstranitelnou vadou, a to i z toho důvodu, že "osud" usnesení je odlišný od "osudu" rozsudku, nehledě na běh lhůt, které jsou s těmito dvěma rozhodnutími spojeny a jsou odlišné. Městský soud, pokud rozhodoval o odvolání proti usnesení obvodního soudu odděleně od rozsudku, měl pak danou vadu řízení ještě prohloubit.
5. Kromě toho stěžovatelka upozornila, že znalecký posudek, za který soudy v napadených rozhodnutích "účtovaly" náklady řízení, napadla v soudním řízení a domáhala se jeho doplnění, obvodní soud však soudní znalkyni předvolal k doplňujícímu výslechu, který však jeho vady neodstranil. Na jeho podkladě následně obvodní soud rozhodl výše označeným rozsudkem, který pak městský soud potvrdil svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 22 Co 399/2013. Obě tato rozhodnutí, jak stěžovatelka dále uvedla, mají být postavena na nesprávném právním posouzení, a dokonce ani prý nebyl správně zjištěn skutkový stav. A protože nebylo v dané věci možné podat dovolání, podala ústavní stížnost, jež je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1771/14. V této souvislosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že zmíněné ústavní stížnosti bude vyhověno, takže bude dán důvod i pro zrušení usnesení napadených touto ústavní stížností.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
8. Úvodem nutno zmínit, že Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 2015 pro zjevnou neopodstatněnost odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1771/14, a tudíž ke stěžovatelkou uvažovanému zrušení napadených rozhodnutí z důvodu jejich akcesority (ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé) přikročit nelze.
9. Pokud se stěžovatelka domáhala zrušení napadených soudních rozhodnutí z důvodu údajně vadného (a v odvolacím řízení nezhojeného) procesního postupu obvodního soudu, jenž měl chybějící výrok o nákladech řízení státu nesprávně doplnit opravným usnesením vydaným podle §164 o. s. ř., pouze zopakovala svou námitku, kterou uplatnila ve svém odvolání a kterou se městský soud v odůvodnění svého usnesení řádně zabýval, když stěžovatelce vysvětlil, proč není důvodná, tedy že obvodní soud správně rozhodl usnesením, neboť jím byl doplňován výrok o nákladech, a nikoliv o části předmětu řízení. Dlužno k tomu dodat, že z ničeho neplyne, že by obecné soudy postupovaly podle ustanovení §164 o. s. ř., dokonce městský soud výslovně poukázal na §166 odst. 1 a 2 o. s. ř. Z těchto důvodů nelze než stěžovatelčinu argumentaci označit za nepřiléhavou, nehledě na to, že z ústavní stížnosti ani zřetelně neplyne, jaké by toto údajné pochybení, spočívající v rovině tzv. podústavního práva, mělo mít konkrétní konsekvence, s nimiž by mohlo být (s ohledem na jejich závažnost) spojováno porušení ústavnosti.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu