ECLI:CZ:US:2015:3.US.1736.14.1
sp. zn. III. ÚS 1736/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 335/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. 8 To 9/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 1 T 61/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obvodní soud pro Prahu 10 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Městský soud v Praze o odvolání stěžovatele rozhodl výše specifikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil ve výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej za tento přečin a za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nedotčen, podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a s jimi podaným hodnocením důkazů, které se staly podkladem výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvádí, že "neměl v úmyslu členy justiční stráže jakkoli napadnout, chtěl se toliko účastnit veřejného soudního jednání a justiční stráž se mu snažila v tomto zabránit", což představovalo "nezákonný a šikanózní postup". Ve vztahu k výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak dovozuje, že posuzovaný dopis zaslaný soudci JUDr. Jiřímu Malému představoval "reakci na vyhrožování soudce Malého stěžovateli", a to v souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci; protisměrné závěry obecných soudů považuje za "vytržené z kontextu". Ani jeden z posuzovaných skutků proto není trestným činem.
Stěžovatel posléze vytýká, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce (neboť soudce JUDr. Ondřej Lázna "si případ sám vybral"), jakož i právo "seznámení se se spisem"; soud prvního stupně též nerozhodl o deseti námitkách podjatosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim zpravidla adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaných jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Obecné soudy se nedopustily výkladového excesu ani v otázce posouzení stíhaných jednání coby trestných činů. Dlužno podotknout, že stěžovatel buduje odlišný právní názor převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění (srov. výše).
Stojí i za zaznamenání, že stěžovatel námitkou, podle které dopis zaslaný soudci JUDr. Jiřímu Malému představoval "reakci na vyhrožování soudce Malého stěžovateli", a to v souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci, nyní vyvrací argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy, tj. že JUDr. Jiří Malý nebyl ve vztahu k němu úřední, ale jen soukromou osobou, že posuzovaný dopis nebyl JUDr. J. Malému napsán a odeslán pro výkon funkce a že neobsahuje žádnou přímou výhrůžku usmrcením.
Regulérnost přidělení věci JUDr. Ondřeji Láznovi jako předsedovi senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 z podnětu stěžovatelových námitek prověřil již Městský soud v Praze v odvolacím řízení, a ze zjištění, která vyplynula z tohoto postupu, je zřejmé, že věc byla JUDr. Ondřeji Láznovi přidělena v souladu s rozvrhem práce soudu. Lze proto sdílet závěr, že právo stěžovatele na zákonného soudce dotčeno nebylo. V ústavněprávní rovině tudíž neobstojí ani navazující výhrady stran námitek podjatosti.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu