ECLI:CZ:US:2015:3.US.1783.15.1
sp. zn. III. ÚS 1783/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele města Železná Ruda, se sídlem Klostermannovo náměstí 295, Železná Ruda, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem Advokátní kanceláře Volopich, Tomšíček & spol., s. r. o., se sídlem Vlastina 602/23, Severní Předměstí, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. července 2013 č. j. 4 C 64/2011-433, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2014 č. j. 12 Co 67/2014-477 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015 č. j. 28 Cdo 3502/2014-532, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni České pojišťovně, a. s., částku 5 468 923 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 455 237 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II), přičemž stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení - žalobkyni v částce 265 202,50 Kč (výrok III) a České republice v částce 35 186,40 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I co do samotné povinnosti zaplatit částku 5 468 923 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích III a IV potvrdil, ve výroku I co do splatnosti přisouzené částky jej změnil tak, že se stěžovateli na její zaplacení povolují splátky po 1 000 000 Kč splatné vždy do 31. 12. každého roku počínaje rokem 2015, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich, a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 620 Kč.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele i žalobkyně s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podstatou sporu byla oprávněnost vyplacení zálohy ve výši 6 mil. Kč na pojistné plnění, kterou mu žalobkyně poskytla v rámci likvidace pojistné události spočívající v poškození silničního mostu v jeho vlastnictví, jež bylo způsobeno nákladním vozidlem pojištěným u žalobkyně. Vzhledem k významu mostu pro dopravní obslužnost bylo bezodkladně přistoupeno k realizaci zabezpečovacích prací a v součinnosti s žalovanou a jím pověřeným znalcem Ing. Mirijou Francouzem k jeho rekonstrukci, přičemž tento znalec stanovil předběžnou výši nákladů nutných na zprovoznění mostu, resp. odstranění škod vzniklých v příčinné souvislosti s dopravní nehodou na částku 13 962 594 Kč včetně DPH. Pro tento účel mu žalobkyně vyplatila zálohu 6 mil. Kč, své stanovisko ovšem následně přehodnotila, znalce odvolala a po angažování dvou jiných znalců pojistné plnění omezila na částku 75 840 Kč, přičemž požadovala vrácení zbývající části zálohy zpět, čemuž však nemohl s ohledem na závazky vůči zhotoviteli díla vyhovět.
6. Pro posouzení nároku žalobkyně bylo podle stěžovatele klíčové, jaké z prací provedených po nehodě představovaly nezbytné minimum odstraňující následky dopravní nehody, a naopak kterými byl už most oproti stavu před nehodou zhodnocován (odstraněním závad, které se na něm vyskytovaly již před nehodou). Okresní soud zadal zpracování znaleckého posudku Českému vysokému učení technickému v Praze, Kloknerovu ústavu (dále jen "ČVUT"), který dospěl k závěru, že do původního stavu lze most uvést přezděním s nákladem ve výši 531 076,69 Kč včetně DPH. Kvůli nepřesvědčivosti tohoto posudku z hlediska odborného se stěžovatel obrátil na Vysoké učení technické v Brně (dále jen "VUT"), které dospělo k závěru, že vzhledem ke stáří mostu byla jeho konstrukce již před nehodou narušena trhlinami a že v důsledku dopravní nehody došlo k dalšímu zhoršení poruchy klenby, resp. k ovlivnění hlavní nosné konstrukce, a proto možnost uvedení staticky narušené a materiálově chatrné mostní konstrukce do původního stavu přizděním zřícených části je neodborná a mylná, a postup navržený znalcem Ing. M. Francouzem je technicky účelný a rychlý, nicméně vzhledem k jinému levnějšímu způsobu opravy má škoda činit 5 934 624 Kč.
7. Okresní soud reagoval na odlišnost závěrů posudků obou znaleckých ústavů tím, že ustanovil znalcem Vysokou školu báňskou - Technickou univerzitu Ostrava, fakultu stavební, s tím, že má vypracovat revizní znalecký posudek, tento znalecký ústav však soudu sdělil svou podjatost. Následně se okresní soud, ač měl pochybnosti o odborném nálezu ČVUT, uchýlil dle stěžovatele k nečekané a formálně logické úvaze, založené na Dodatku č. 1 ke znaleckému posudku VUT, dle něhož cena mostu před nehodou i po nehodě činila 2 274 700 Kč a představovala cenu materiálu, jež se po nehodě nezměnila. Následně stěžovatel okresnímu soudu vytkl, že svůj ("nesmyslný") závěr opřel o judikát, dle něhož škodu představuje rozdíl mezi tržní cenou nemovitosti před poškozením a po něm (sp. zn. 25 Cdo 2189/2011), aniž by si ovšem položil otázku, zda hodnota mostu určená znaleckými ústavy odpovídá kategorii tržní ceny, když žádný trh s mosty neexistuje. Dle stěžovatele klíčem ke spravedlivému rozhodnutí musí být určení nákladů nezbytných k tomu, aby bylo možno na mostě znovu obnovit provoz jako před dopravní nehodou, byť uvedení do původního stavu před nehodou nebylo v pravém smyslu slova možné. Přitom výše nákladů nezbytných na odstranění následků dopravní nehody určená jednotlivými znaleckými ústavy se rozcházela řádově o 1 000 %, kterýžto rozdíl byl dán koncepčně zcela odlišným nahlížením na míru závažnosti jejích následků. V souvislosti s tím stěžovatel upozornil, že plně funkční most, zajišťující dopravní obslužnost, se změnil v pobořenou a neprovozuschopnou ruinu, musel být uzavřen a na jeho opravu, jež mu byla vnějšími okolnostmi vnucena a kdy respektoval pokyny znalce Ing. M. Francouze, musel vynaložit bezmála 14 mil. Kč.
8. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že hodnotil věcnou správnost odborných závěrů ČVUT, ač mu to nepřísluší, a že vyslovil pochybnosti o správnosti odborného nálezu VUT, které však jsou v příkrém rozporu s obsahem znaleckého posudku, z čehož plyne, že se jím řádně nezabýval. V této souvislosti stěžovatel odmítl jeho závěr, že posledně uvedený znalecký ústav neměl k dispozici rozhodující materiály, s tím, že ve skutečnosti měl k dispozici stejnou projektovou a fotografickou dokumentaci a k tomu ještě posudek ČVUT, a dále namítl, že odvolací soud předmětný znalecký posudek jen prolistoval, aniž by si povšiml, že VUT vycházelo z rozsáhlého počtu fotografií zachycujících stav mostu po nehodě (9 ks oproti 2 ks použitých ČVUT), na nichž detailně popisovalo příčiny vzniku závad a jejich vliv na mostní konstrukci. Odvolací soud tak dle stěžovatele nekorigoval přepjatý formalizmus okresního soudu, když se odmítl zabývat obsahem znaleckého posudku VUT přes odlišnost závěrů, která znemožnila "prvostupňové" rozhodnutí potvrdit, postupoval prvoplánově, ve snaze ulehčit si práci, a tudíž v rozporu s principem spravedlivého procesu.
9. Dovolací soud, jak dále stěžovatel uvedl, neshledal na řešení založeném na rozdílu v cenách mostu před poškozením a po něm nic nespravedlivého, přestože může jít o rozdíl nulový (VUT), nebo tak malý, že odpovídající finanční ekvivalent nepostačí k řádnému obnovení provozuschopnosti mostu. Závěrem stěžovatel shrnul, že obecné soudy neprojevily žádné úsilí o nalezení skutečně spravedlivého uspořádání poměrů účastníků, jejich formálně formulované závěry snímají z žalobkyně odpovědnost za jednání jí pojištěného škůdce, kdy přístup k likvidaci pojistné události byl značně nekonzistentní, chaotický a finančně jeho osobu poškozující, nehoda měla ochromující dopad na provoz v obci, a proto nemohl dříve či později nevyhnutelnou rekonstrukci důkladně organizačně naplánovat, rozpočtově připravit a veřejně "vysoutěžit", což by vedlo k významným nákladovým úsporám, a to v situaci, kdy oba znalecké ústavy označily provozování mostu před nehodou bez ohledu na jeho stáří a existující závady za bezpečné. V návaznosti na to stěžovatel upozornil, že i vlastník starého, avšak provozuschopného vozidla, má také nárok na náhradu všech nákladů účelně vynaložených na obnovení provozuschopnosti vozidla, bez ohledu na to, zda cena náhradních dílů převyšuje hodnotu dílů měněných, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857). Spravedlivému uspořádání vztahů má odporovat také to, že by neměl mít nárok na kompenzaci nákladů na provedení všech prací, které nechal provést jen proto, že je Ing. M. Francouz označil za "nezbytné zajišťovací práce", které bude žalobkyně akceptovat.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
12. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jako obecné soudy zhodnotily důkazy provedené za účelem zjištění konkrétní výše škody vzniklé stěžovateli v důsledku zmíněné dopravní nehody (resp. v příčinné souvislosti s ní), který stěžovatel opřel zejména o rozdíly v odborných závěrech znaleckých ústavů ČVUT a VUT. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. V procesu hodnocení důkazů lze za takovou vadu považovat (až) tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou. O situaci, kdy by závěry obecných soudů bylo možné označit za "neudržitelné" (tj. stojící zcela bez opory v provedeném dokazování či dokonce v očividném rozporu s ním), však v souzené věci nejde. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, případně příloh ústavní stížnosti, zásadní rozdíl mezi závěry uvedených znaleckých ústavů se týká stavebního stavu mostu před poškozením i po něm; ve stručnosti řečeno, ČVUT dospělo k závěru, že stav mostu byl uspokojivý, a tudíž stačilo jeho uvedení do původního stavu pouze přezděním, zatímco podle VUT byl v havarijním stavu, neboť jeho hlavní nosná konstrukce byla narušena trhlinami již před nehodou, ježto pak tuto poruchu zhoršila, a proto bylo třeba provést opravy v daleko větším rozsahu než v ceně 442 563,89 Kč bez DPH; ohledně ceny mostu před nehodou se však znalecké závěry shodují (2 274 700 Kč), rozcházejí se jen v ceně mostu po nehodě, kdy podle VUT se cena nezměnila (vzhledem k chatrnému stavu mostu šlo o zbytkovou cenu materiálu), zatímco ČVUT stanovilo cenu nižší (1 832 136,11 Kč), a to jako rozdíl mezi cenou mostu před nehodou a nákladů na odstranění škody.
14. Z výše uvedeného je patrno, že zde mohly nastat dvě situace - buď celková rekonstrukce mostu nezbytná nebyla, a pak odstranění škod mohlo být provedeno s nižším nákladem, jak uvedeno výše (závěr ČVUT), anebo nezbytná byla, pak ovšem tato potřeba vyplynula zejména z havarijního stavu mostu, protože předmětná nehoda tento stav sice zhoršila (viz str. 6 "klenba ... měla již před havárií závažné statické poruchy", a dále str. 9, 14 posudku VUT], ale vzhledem k jeho beztak špatnému stavu to nemělo žádný dopad na jeho (zbytkovou) hodnotu. Jestliže tedy obecné soudy, byť třeba implicitně, vyšly z toho, že mezi škodnou událostí a celkovým stavebním stavem mostu, vyjma pobořené či narušené části poprsní zdi a mostního křídla, nebyl dán stav relevantní příčiny a následku, nebylo by to možné označit za případ zjevného ("extrémního") rozporu ani s odbornými závěry VUT.
15. K tomu nutno dodat, že pokud by se za základ skutkových zjištění vzaly právě závěry VUT, stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 by nebylo možné označit za přiléhavý, neboť oprava části mostu, jež byla poškozena v důsledku dopravní nehody - bez ohledu na to, jaké díly, resp. materiál by k tomu byly použity - neměla smysl, protože k zajištění řádné provozuschopnosti stavby bylo zcela nezbytné odstranit i ty vady, jež nehodou bezprostředně způsobeny nebyly. Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy právní vztah mezi účastníky neřešily spravedlivě, k takovému závěru Ústavní soud přesvědčivě dospět nemohl, neboť stěžovateli se ze strany žalobkyně dostalo náhrady škody představované buď částkou, již bylo třeba vynaložit, aby mohl být most znovu uveden do provozu, anebo částkou, kterou by bylo třeba na to vynaložit, jestliže by tato stavba nebyla v havarijním stavu existujícím i bez ohledu na škodnou událost.
16. Uvedl-li stěžovatel, že mu žalobkyně svým postupem při likvidaci škodné události způsobila újmu, touto námitkou se již zabýval dovolací soud, přičemž vysvětlil, proč ji nelze považovat za důvodnou, tedy že tento svůj případný nárok stěžovatel neučinil předmětem daného soudního řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel proti tomuto závěru nic nenamítl, a ani Ústavní soud nemá, co by mu prima facie mohl z hlediska ústavnosti vytknout, nezbylo, než stěžovatele na závěry Nejvyššího soudu odkázat s tím, že totéž platí i pro tvrzení o nákladech, které stěžovateli měly vzniknout v důsledku toho, že nebylo možné celou investiční akci dopředu připravit.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu