ECLI:CZ:US:2015:3.US.1798.15.1
sp. zn. III. ÚS 1798/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EDIKT a. s., se sídlem Rudolfovská 461/95, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Anetou Suchopárovou, advokátkou se sídlem Potoční 1221/3, Dobrá Voda u Českých Budějovic, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 6 As 149/2013-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát v Plzni, rozhodnutím ze dne 20. 4. 2010 č. j. ČIŽP/43/OOH/SR01/0815225.013/10/ZKN uložila stěžovateli pokutu ve výši 5 200 000 Kč za "porušení povinnosti dle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §66 odst. 3 písm. b) téhož zákona, spočívající v předání odpadu do vlastnictví neoprávněné osoby".
Ministerstvo životního prostředí (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 10. 8. 2010 č. j. 426/520/10 41978/ENV/10 toto rozhodnutí změnilo tak, že uloženou pokutu snížilo na částku 3 200 000 Kč, a dále ve výroku ohledně údajů potřebných k úhradě uložené sankce, jinak rozhodnutí potvrdilo. Z podrobně rozvedených důvodů shledalo vytýkané protiprávní jednání stěžovatele za dostatečně prokázané, a neztotožnilo se ani s jeho námitkami ohledně procesních vad správního řízení; za oprávněné však uznalo "některé ... námitky týkající se vymezeného rozsahu projednávaného správního deliktu popř. též způsobu zdůvodnění stanovené výše pokuty a proto přistoupilo ke změně výroku...".
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2013 č. j. 11 A 198/2010-76 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Podle odůvodnění rozhodnutí přisvědčil Nejvyšší správní soud městskému soudu i žalovanému v tom, že stěžovatel svým jednáním - vytěžením kolejového lože a předáním takto získaného materiálu v množství 21 000 tun Ing. Smičkovi (který jej pak převedl na Štěpána Bečváře a VŠEZEP s. r. o., na jejichž pozemky ve dvou lokalitách byl v červnu a červenci 2008 navezen) - naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu dle §§66 odst. 3 písm. b) ve spojení s §11 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, neboť bylo prokázáno, že vytěžený materiál je (byl) odpadem, stěžovatel byl původcem odpadu, který převedl do vlastnictví jiné osoby, a osoba, která odpad převzala, k tomu nebyla oprávněna. Nejvyšší správní soudu neshledal opodstatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jestliže městský soud své úvahy předestřel způsobem, který umožnil zhodnocení důvodnosti kasačních námitek. Ačkoliv se neztotožnil se všemi argumenty, jimiž městský soud podepřel své rozhodnutí, "jádro jeho závěrů" (tedy že stěžovatel je odpovědný za spáchání správního deliktu a že ani procesní pochybení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů) shledal správným s tím, že nesprávnosti nebo nepřesnosti v odůvodnění napadeného rozsudku nahradil posouzením vlastním.
V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu právě toto vytýká, a jeho postup - kdy konstatoval "mnoho zásadních pochybení", kterých se dopustily správní orgány i městský soud, avšak těmto pochybením nepřikládal takový význam, pro který by měl napadená rozhodnutí žalovaného i soudu zrušit - považuje za nesprávný. Tím, že rozhodnutí nezrušil a kasační stížnost zamítl, vytknuté vady "de facto zhojil" a aproboval stav, kdy státní moc lze uplatňovat i mimo meze a způsoby, které stanoví zákon. Též má za to, že "každý ze správních orgánů, stejně jako soudů" měl na skutkové i právní posouzení věci jiný názor, a ani Nejvyššímu správnímu soudu se nepodařilo "sjednotit právní posouzení případu". Podle stěžovatele trpělo-li celé předchozí řízení "značnými vadami a zcela zásadně rozdílnými právními kvalifikacemi", neměl Nejvyšší správní soud připustit "žádnou benevolenci", a pokud tak učinil, je jeho rozhodnutí projevem libovůle.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že takové důvody pro zásah Ústavního soudu přítomny v dané věci nejsou.
V nyní posuzované věci je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí adekvátně vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti, včetně výtek ohledně procesních pochybení, směřujících jak proti postupu žalovaného správního orgánu, tak městského soudu, a jeho úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; lze je zastávat a je obhajitelné, což je v tomto směru pro ústavněprávní přezkum určující.
Co do námitky jeho vadného procesního postupu, považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že mu přísluší z ústavněprávního rozměru toliko primárně hodnotit, zda řízení (zde řízení soudní úzce navazující na předcházející řízení správní) bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu.
To platí i v této věci, jestliže stěžovatel svojí námitkou oponuje Nejvyššímu správnímu soudu; v postupu, kdy sice soud vady řízení či jiná pochybení konstatoval, ale vzápětí podrobně zdůvodnil, proč je nepovažuje za natolik zásadní, aby předchozí rozhodnutí prohlásil za nezákonné, a současně v rozhodném rozsahu dílčí argumentační "nesprávnosti či nepřesnosti" doplní či nahradí posouzením vlastním, Ústavní soud stěžovatelem vytýkanou rozhodovací "svévoli" nespatřuje, což je ústavněprávně rozhodující, jestliže podústavní procesní "správnost" předmětem jeho hodnocení sama o sobě není.
Nejvyšší správní soud věnoval v řízení vskutku zásadní pozornost posouzení všech rozhodných skutečností, které by mohly mít vliv na výsledek řízení (a to jak ve prospěch či neprospěch stěžovatele); dospěl-li na základě takto zjištěného skutkového stavu k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu dle §§66 odst. 3 písm. b) ve spojení s §11 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, jde o závěr, založený na výsledcích adekvátního dokazování a ve své úplnosti netrpí ani absencí logického a srozumitelného odůvodnění.
Ústavní soud proto pokládá za přiměřené se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či rozhodovací libovůli nezjistil a mimořádné vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde dány nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu