ECLI:CZ:US:2015:3.US.1823.15.1
sp. zn. III. ÚS 1823/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Pavla Jiráska, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 548/7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. 28 Co 81/2014 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 18 C 218/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V dané věci tyto podmínky splněny nejsou.
Stěžovatel - implicite - odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 4969/2014, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti ústavní stížností napadenému (v záhlaví označenému) usnesení Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto - petitem ústavní stížnosti nenapadeného - usnesení mj. uvedl: Pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že "procesní právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak", tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, když neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Žádost, aby právní otázka řešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, se totiž zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud současně konstatoval, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený požadavek však stěžovatel dle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nesplnil.
Proti citovaným závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší.
Jestliže tedy dovolání stěžovatele nerespektovalo - formální - náležitosti dovolání a pro jeho vady nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (čemuž stěžovatel neoponuje), pak bylo-li proto dovolání odmítnuto, jde zjevně o situaci, kdy tento mimořádný opravný prostředek nebyl uplatněn efektivně (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Nevyčerpá-li stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento opravný prostředek, je ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; jím zakotvený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" však není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což předpokládá - v první řadě - aby bylo řádně podáno, a to se v daném případě nestalo. Stěžovatel tím zmíněné dispozice nevyužil, pakliže sice dovolání podal, učinil tak ale procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být dovolání zásadně vyčerpáno vždy (není-li dán některý z taxativně uvedených důvodů nepřípustnosti zakotvených v ustanovení §238 o. s. ř.), tedy i tehdy, může-li být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů, závisejících na jeho uvážení; dovolacímu soudu totiž musí být před podáním ústavní stížnosti dána možnost vyjádřit se ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv. Přitom v zásadě každá námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., a tedy je rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ústavně konformního výkladu ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 a usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13). Stěžovatel v ústavní stížnosti však jakkoli nedává najevo, co mu překáželo postupovat v tomto duchu.
Ústavní soud si je vědom, a dal to opakovaně najevo, že na dovolatele jsou při podání dovolání kladeny nemírné nároky, a že za jistých okolností jim - ve snaze zajistit si přístup k ústavní stížnosti - lze vyhovět jen obtížně (ne-li vůbec - viz kupříkladu situaci, kdy stěžovatel tvrdí vady skutkového základu, situované na bazi porušení jen podústavního práva), a proto v takových případech z faktu odmítnutého dovolání nevyvozuje stěžovateli nepříznivé důsledky, soustředěn k rozhodnému faktu, že dovolání "podáno" bylo.
V dané věci jde však o situaci odlišnou; zde je nutné zdůraznit, jak se podává z citace odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, že stěžovatel obsahově zcela pominul zákonné požadavky té náležitosti dovolání, jež spočívá v identifikaci jeho přípustnosti z pohledu ustanovení §237 o. s. ř., resp. zaměnil podmínku "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" s požadavkem, aby naopak otázka vyřešená odvolacím soudem byla jinak posouzena soudem dovolacím, který však povinné uvedení, v čem "dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání" (viz ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), evidentně míjí, a ve svém důsledku ignoruje.
Jestliže tedy stěžovatel nesplnil podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv nabízel, je nevyhnutelné hodnotit jeho ústavní stížnost proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího jako nepřípustnou (viz výše).
Ústavní soud ponechal stranou jinak dovoditelné (a pro stěžovatele negativní) konsekvence z toho, že proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost (petitorně) nesměřuje a ani v jejím textu mu neoponuje; vzal odtud za své jen to, že procesní možnost je posuzovat nebyla otevřena.
Nepřípustná ústavní stížnost proto musela být dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj