ECLI:CZ:US:2015:3.US.184.15.1
sp. zn. III. ÚS 184/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti BSB 1881, s. r. o., sídlem Praha 3, Kubelíkova 1780/21, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 34/466, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 1 To 68/2014, sp. zn. 1 To 69/2014 a sp. zn. 1 To 70/2014 a proti usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014 č. j. 2 KZV 23/2013-1713, č. j. 2 KZV 23/2013-1715 a č. j. 2 KZV 23/2013-1717, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil shora označené rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovením čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ustanovením čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; současně měla být porušena i ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Výše uvedenými usneseními státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl podle ustanovení §80 odst. 2 tr. řádu za použití §12 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů, o prodeji tří tam specifikovaných motorových vozidel, dříve zajištěných postupem dle ustanovení §78 tr. řádu. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka stížnosti, jež Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadenými usneseními jako nedůvodné podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatelka je policejním orgánem Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, Odborem hospodářské kriminality SKPV, Pardubice, pod č. j. KRPE-61240/TČ-2013-170080, stíhána pro zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství [s odkazem na §7, §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů], jichž se měla dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými osobami; tímto jednáním měla být České republice způsobena škoda v celkové výši 107 318 130,- Kč, a to neodvedením příslušné spotřební daně.
Krajský soud dospěl v napadených rozhodnutích k závěru, že ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu zajištění majetku umožňuje státnímu zástupci rozhodnout o prodeji vydané věci i bez souhlasu obviněného, pokud majetek přes řádný výkon jeho správy výrazným způsobem ztrácí svoji cenu. Soudní znalec ve zpracovaném znaleckém posudku nejprve stanovil cenu vozidla a poté i ztrátu jeho ceny během času; ročně se dle znalce jedná o desítky (a v případě jednoho z vozů dokonce stovky) tisíc korun. Dle názoru krajského soudu není možné považovat postup státního zastupitelství za nepřípustný zásah do vlastnického práva, neboť napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole orgánu činného v trestním řízení. Na základě prodeje předmětných vozů totiž bude získána větší majetková hodnota než v době po ukončení trestního řízení, které lze s ohledem na rozsah a problematiku dané trestní věci předpokládat v řádu let, nikoliv měsíců.
Stěžovatelka, namítající v ústavní stížnosti svévolnost a nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, v ústavní stížnosti poukazuje na to, že z provedeného důkazu - znaleckého posudku - vyplývá, že během následujícího roku klesne tržní cena předmětných zajištěných vozidel pouze o 10 - 20%, což nelze interpretovat jako "ztrátu ceny výrazným způsobem" ve smyslu §12 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu zajištění majetku, jak činí státní zastupitelství (v této souvislosti rovněž odkazuje na důvodovou zprávu k tomuto zákonu a na příslušnou odbornou literaturu). Stěžovatelka nadto nesouhlasí ani s nejnižší cenou, za níž se dle usnesení o prodeji předmětných motorových vozidel budou tato vozidla prodávat; ta podle jejího názoru neodpovídá skutečnému stavu, v důsledku čehož hrozí poškození jejích majetkových práv. Stěžovatelka sice nepopírá, že orgány činné v trestním řízení mají nezpochybnitelné právo zajistit majetek údajně užitý ke spáchání trestné činnosti, odmítá však, aby bylo přistoupeno k jeho prodeji v jakékoliv fázi trestního řízení do pravomocného skončení věci.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Takovým zákonným důvodem v dané věci je ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; k němu se přitom Ústavní soud může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ústavní stížnosti vznesených námitek - rovněž za situace, kdy již existují předchozí rozhodnutí Ústavního soudu řešící shodnou či obdobnou právní problematiku.
Posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska svého obsahu obdobou návrhu téže stěžovatelky, jejž Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3198/14 odmítl jako zjevně neopodstatněný. S ohledem na námitky vznesené v ústavní stížnosti, okolnosti případu a stav trestního řízení není důvod se od dříve vyslovených závěrů v posuzované věci jakkoli odchýlit; stěžovatelka neuvádí žádný relevantní důvod, pro který by se měl Ústavní soud opětovně zabývat toutéž materií, resp. co podstatného se mělo v mezidobí stát (rebus sic stantibus); ústavní stížnost je tím spíše opravným prostředkem proti uvedenému odmítavému usnesení Ústavního soudu, který je z povahy věci nepřípustný.
Postačí proto na odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 3198/14 v úplnosti odkázat.
Sluší se nicméně alespoň připomenout, že smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění majetku není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty, což možnosti zásahu do základních práv stěžovatelky limituje.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle výše ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
V důsledku toho musel být odmítnut i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu