ECLI:CZ:US:2015:3.US.1854.14.1
sp. zn. III. ÚS 1854/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 53, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2014 č. j. 56 Co 528/2013-280 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. srpna 2013 č. j. 23 Nc 2533/2012-185, 21 P a Nc 403/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 20 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v údajném neoprávněném zásahu orgánu veřejné moci do práva na soukromý a rodinný život, do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu, přičemž oba obecné soudy prý porušily i právo nezletilých dětí na stejnou rodičovskou výchovu a péči obou jejich rodičů.
Soudům obou stupňů stěžovatel vytýká, že nekriticky přejaly závěry znaleckého zkoumání a ztotožnily se i s doporučením znalce vyjádřeným v průběhu jeho výslechu, i když vzájemné konfliktní vztahy a nedostatečná komunikace obou rodičů údajně nemohou "přesahovat zájem nezletilých dětí, jejich blaho a práva", neboť tento problém se prý netýká oblasti výchovy jejich nezletilých dětí.
Stěžovatel tvrdí, že oba soudy se měly více zabývat důvody nesouhlasu matky se střídavou výchovou obou nezletilých dětí a zvážit, jestli matkou uváděné důvody jsou pro dané řízení relevantní či nikoli. Podle názoru stěžovatele tento nedostatek důkazního řízení byl dále prohlouben i tím, že soudy neprovedly jako důkaz e-mailovou komunikaci obou rodičů a výslech jím navrženého svědka, který prý byl přítomen telefonickému hovoru mezi rodiči nezletilých. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že "nepřijal veškerá nezbytná opatření k tomu, aby zlepšil stávající vztahy mezi oběma rodiči, zejména pak jejich vzájemnou komunikaci".
II.
Ústavní soud si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 0 P 190/2014, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Návrhem na zahájení řízení o úpravu práv a povinností k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu manželství rodičů se domáhala matka obou nezletilých dětí jejich svěření do své výlučné péče a stanovení vyživovací povinnosti k oběma nezletilým dětem stěžovateli jako jejich otci.
Okresní soud v Karlových Varech nechal vypracovat znalecký posudek, jehož vypracováním pověřil soudního znalce z oboru psychologie PhDr. Jiřího Jelena. Ten byl také vyslechnut před soudem prvního stupně, přičemž uvedl, že z důvodu pokračujícího konfliktního prostředí mezi rodiči nezletilých dětí nemůže střídavou péči doporučit, přičemž jako nevhodná se mu jeví i současná úprava styku realizovaná rodiči.
Rozsudkem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 23 Nc 2533/2012-185 Okresní soud v Karlových Varech svěřil obě nezletilé děti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy jejich matce I. M. a stěžovateli uložil povinnost přispívat na jejich výživu měsíčně částkami 2 500,- Kč a 2 300,- Kč a dále rozhodl o dlužném výživném.
Po zvážení všech provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že stávající situace ve vztahu mezi rodiči vykazuje znaky přetrvávajících konfliktů, přičemž rodiče nejsou schopni konstruktivní komunikace. Tato skutečnost a dále nízký věk obou dětí s výraznou citovou fixací mladšího syna na matku byl hlavním důvodem pro svěření obou nezletilých dětí do výchovy matky.
Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 56 Co 528/2013-280 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV, V a VI a změnil ho ve výroku III ohledně dlužného výživného.
Odvolací soud poukázal na přetrvávající nedostatečnou komunikaci mezi rodiči a pokračující citovou fixaci nezletilého M. na matku, přičemž za prvořadý zájem obou nezletilých dětí označil jejich ukotvení ve stávajícím vyhovujícím výchovném prostředí.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je dána výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy toho, jestli v řízení a v rozhodnutích v něm vydaných, nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků řízení, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a jestli i řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v otázce svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče, případně do střídavé nebo společné výchovy již dříve judikoval, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky pro takové rozhodnutí a Ústavní soud může pouze prověřit, jestli obecné soudy při svém rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti respektovaly smysl a účel příslušných zákonných ustanovení. Obecné soudy se měly tedy zaměřit na zjištění, jestli v projednávané věci jsou splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilých dětí do výchovy matky či stěžovatele, případně do jejich střídavé výchovy. Tuto svoji povinnost obecné soudy splnily.
Je prvořadou povinností každého orgánu, který rozhoduje o tom, kterému z rodičů budou nezletilé děti svěřeny do výchovy, sledovat a chránit především zájem nezletilých dětí. Tato zásada je zakotvena v čl. 3 odst. 1 v Úmluvě o právech dítěte, vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb. Při aplikaci této zásady je třeba její meze i obsah přizpůsobit vždy specifickým okolnostem a potřebám dětí, osobním poměrům účastníků řízení a individuálním situacím každého jednotlivého případu.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že dítě není "majetkem svých rodičů".
Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení v postupu soudu prvního stupně, který v situaci narůstající řevnivosti obou rodičů v otázce výchovy jejich nezletilých dětí svěřil posouzení odborných a pro rozhodnutí ve věci samé zásadních otázek soudnímu znalci. S jeho závěry ostatně souhlasil i stěžovatel, ovšem jen do té doby, dokud soudem ustanovený znalec nekorigoval při jednání soudu prvního stupně své závěry s ohledem na pokračující konfliktní postoje obou rodičů.
Závěr obecných soudů o tom, že matka nezletilých dětí stěžovateli ve styku s oběma nezletilými nebránila, a umožňovala stěžovateli realizaci tohoto styku ve velmi širokém, "nadstandardním rozsahu", že stěžovatel měl možnost vykonávat svá rodičovská práva a byla tak zajištěna i práva nezletilých dětí na péči i výchovu obou jejich rodičů, stejně jako jejich práva na styk s prarodiči a širším okruhem rodiny, je opřen o výsledky provedeného dokazování a nevzbuzuje žádné ústavněprávní pochybnosti.
Stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů je rovněž liché, neboť důvody, které k takovému postupu soud prvního stupně vedly, jsou dostatečně srozumitelným způsobem vysvětleny v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž neobstojí ani další námitka vztahující se k údajnému porušení práva realizovat práva účastníka řízení při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 8. 2013. Jak bylo zjištěno z obsahu připojeného spisu, stěžovatel měl možnost svá vyjádření, návrhy na doplnění dokazování i námitky plně uplatnit v odvolacím řízení.
Závěrem nelze než konstatovat, že důvody, které oba obecné soudy vedly k rozhodnutí, jímž byli oba nezletilí synové svěřeni do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno přispívat na jejich výživu, jsou založeny nikoli "jen" na závěrech soudního znalce, které by byly zcela "nekriticky" přejaty do obsahu soudních rozhodnutí, ale jde o skutková zjištění, která vyplynula ze všech v průběhu řízení provedených a zhodnocených důkazů. Skutečnost, že stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí, resp. hodnotí je jinak a vyvozuje z nich i odlišný právní závěr, důvod ke kasaci obou napadených rozsudků nezakládá. Obecné soudy svým postupem v průběhu řízení, jakož i napadenými rozhodnutími neporušily základní práva stěžovatele.
Z důvodů výše vyložených proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu