ECLI:CZ:US:2015:3.US.1860.15.1
sp. zn. III. ÚS 1860/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 4 Tdo 163/2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014 sp. zn. 42 To 341/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 1 T 5/2011 stěžovatele uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku dále stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou podali odvolání stěžovatel, státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rubrikovaným (svým v pořadí druhým) rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") - ad 1) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona - ad 2). Za uvedené trestné činy stěžovateli podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákona stěžovateli současně uložil peněžitý trest ve výši 80 000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Odvolání stěžovatele a poškozené podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1/ výroku rozsudku nalézacího soudu - namítá, že obecné soudy se důsledně nevypořádaly se skutkovým zjištěním, že daná transakce byla realizována s vědomím druhého jednatele a společníka a získané finanční prostředky byly po vzájemné dohodě mezi oba společníky rozděleny. Stěžovatel má za to, že na trestnost jeho jednání by měla mít vliv i okolnost, že ani druhý společník nejednal v souladu s právními předpisy, a to zejména potud, pokud se již v roce 2005 dověděl o neoprávněně účtovaných dietách a proplacení letenek a z důvodu lhostejnosti k takto způsobené škodě nekonal žádné kroky k rehabilitaci uvedeného stavu. Stěžovatel má za to, že nečinnost společnosti VFS Trading, s. r. o., v uvedeném ohledu může svědčit rovněž o nepravdivosti tvrzení, že měl popsaným mechanismem zpronevěřit její prostředky. Podle stěžovatele by laxnost poškozené měla v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe implikovat závěr, že jeho jednání trestný čin nepředstavovalo. Soudy přinejmenším neměly považovat za danou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zákona).
Stěžovatel též oponuje úvěrům obecných soudů stran jednání uvedeného pod bodem 2/ skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž zde otevírá otázku společenské nebezpečnosti, zásadu subsidiarity trestní represe a porušení §88 odst. 1 tr. zákona. Podle stěžovatele z výroku o vině není zřejmé, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém a na základě jakých okolností soud dospěl k závěru o jeho zištném úmyslu, když v době spáchání skutku byl 50% společníkem (takže by poškozoval sebe samého) a nemohl předpokládat, že s odstupem dvou let jeho účast ve společnosti zanikne. Uzavření smlouvy o půjčce jednatelem společnosti nepodléhá souhlasu druhého jednatele s tím, že v těchto případech je vždy třeba důsledně zkoumat zavedenou smluvní praxi v té či oné společnosti, což podle stěžovatele odvolací soud neučinil. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že uzavřením příslušné smlouvy o půjčce žádná škoda nevznikla, nýbrž byla založena pouze pohledávka společnosti, a proto takovým jednáním nemohl být spáchán trestný čin, jestliže - zejména - je pochybná jeho subjektivní stránka a potřebný znak škody. Stěžovatel dovozuje dále, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům o neplatnosti smlouvy o půjčce a otázky promlčení předmětné pohledávky poškozené společnosti. Odvolacím soudem prezentované závěry ohledně promlčení pohledávky dne 3. 5. 2008 považuje za rozporné s ustanovením §107 odst. 1, 2 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013, z něhož dovozuje, že počátek běhu objektivní (tříleté) promlčecí doby mohl začít běžet dne 3. 5. 2006 a skončil dne 3. 5. 2009, a pro běh subjektivní lhůty je podstatné, kdy se poškozená společnost zastoupená druhým jednatelem o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu pochopil, že předmětná smlouva o půjčce jím měla být uzavřena bez vědomí druhého jednatele, z čehož dovozuje, že odvolací soud popírá sám sebe, neboť jinak by nemohl dospět k závěru, že počínaje dnem 3. 5. 2006 počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, která skončila dnem 3. 5. 2008. Dnem 3. 5. 2006 dle skutkových závěrů soudů tedy nemohla počít běžet subjektivní promlčecí doba, neboť v této době dle skutkových závěrů odvolacího soudu poškozená společnost o existenci uzavřené smlouvy nevěděla. Jestliže tedy odvolací soud kalkuloval ve svém rozsudku s tím, že způsobil poškozené společnosti škodlivý následek tím, že plnění z poskytnuté půjčky se stalo právně nedobytným, neboť dnem 3. 5. 2008 byl nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčen, pak tomu tak ve skutečnosti nebylo a jeho právní závěry tomu odporují. Stěžovatel vyzdvihl, že na promlčení pohledávky se sám nepodílel a způsobila jej samotná poškozená společnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Pokud jde o skutek pod bodem 1/ výroku rozsudku nalézacího soudu, obecné soudy vycházely zejména ze svědecké výpovědi Ing. Sommera, kterou byla podle jejich hodnocení vyvrácena stěžovatelova obhajoba; v rovině hmotněprávní na argumentované bázi odkazovaly rovněž na §135 odst. 1 a §194 odst. 5 obch. zák.
Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2/ skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se obecné soudy adekvátně zabývaly §196a odst. 1, 2 obch. zák., přičemž z výpovědi svědka Ing. Sommera vzaly za prokázané, že veškeré informace se poškozená společnost dozvěděla až s časovým odstupem.
Stojí za připomenutí, že zásada ultima ratio přitom nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního sporu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 22/2006).
Z ústavněprávních mezí nevybočují ani závěry obecných soudů týkající se vymezení přímého úmyslu, jakož i výše škody.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.
Uvedené závěry nekolidují se související judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem sp. zn. II. ÚS 3758/13 ze dne 25. 3. 2014 vydaným ve stěžovatelově věci.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu