ECLI:CZ:US:2015:3.US.1862.15.1
sp. zn. III. ÚS 1862/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti Czech Airlines Handling, a. s. se sídlem Aviatická 1017/2, 160 08 Praha 6, IČ: 256 74 285, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou společnosti VEPŘEK CASKA VLACHOVÁ, advokátní kancelář s. r. o. se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 459/2015-128 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 62 Co 139/2014-79 za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení obou ústavní stížností napadených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že žalobce Pavel Hörner (dále jen "žalobce") se žalobou domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala stěžovatelka žalobci z důvodu ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, neboť podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče pozbyl žalobce dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci. Soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď je neplatná.
Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako nepřípustné, i když podle názoru stěžovatelky odmítavé usnesení nerespektovalo závěry uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ani závěry vyplývající z jeho vlastní judikatury. Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se nezabýval podrobně její argumentací obsaženou v dovolání, čímž prý došlo "k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti". Za závažné porušení práva na spravedlivý proces a článku 89 odst. 2 Ústavy označuje stěžovatelka nerespektování judikatury Ústavního soudu, týkající se "povahy a závaznosti lékařských posudků vydaných podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle názoru stěžovatelky skutečnost, že jako zaměstnavatelka nemůže žalobci přidělovat práci, pro kterou je podle lékařského posudku zdravotně nezpůsobilý, ale současně mu nemůže z tohoto důvodu dát výpověď, je zcela nelogická a vede k absurdním důsledkům. Je totiž povinna vyčkat, jestli žalobce nepodá proti závěrům lékařského posudku opravný prostředek; po tuto dobu mu však musí platit náhradu mzdy, aniž je informována o tom, zda žalobce této procesní možnosti skutečnosti využije.
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 9. 2013 č. j. 8 C 7/2013-46 zamítl žalobu žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 25. 7. 2011 podle §52 písm. c) zákoníku práce. Žalobce vykonával práci na základě pracovní smlouvy na pracovišti zvaném "Schody" jako řidič motorových vozidel. Organizačním opatřením ze dne 18. 6. 2010 zrušila žalovaná celé výše označené pracoviště s účinností od 1. 7. 2010. Tím došlo ke zrušení několika pracovních míst, mezi nimi i místo žalobce. Odborová organizace s výpovědí žalobce nesouhlasila. V době od 7. 7. 2010 do 10. 7. 2011 byl žalobce v pracovní neschopnosti v důsledku prodělané mozkové příhody. Lékařským posudkem MUDr. Jiřího Matouška, lékaře závodní preventivní péče, byl žalobce uznán za neschopného vykonávat práce řidiče i nakladače ze zdravotních důvodů ve směnném provozu. Opravný prostředek žalobce proti závěrům lékařského posudku byl nadřízeným orgánem zamítnut. Žalovaná poté dala žalovanému výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, tj. proto, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Od 16. 9. 2011 do 4. 11. 2012 byl žalobce v dlouhodobé pracovní neschopnosti, přičemž od 12. 12. 2012 byl uznán invalidním. Soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, neboť nalézací soud sice správně zjistil skutkový stav projednávané věci, ale vyvodil z něj nesprávný právní závěr, neboť lékařský posudek mohl být žalovanou použit jako způsobilý podklad pro výpověď podle §52 písm. e) zákoníku práce až po skončení příslušného správního řízení, v němž je přezkoumáván lékařský posudek; tuto podmínku v předmětné věci žalovaná nesplnila.
Dovolání žalované Nejvyšší soud ČR odmítl se stručným odůvodněním jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti oběma, ústavní stížností napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není rovněž vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti tzv. podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů; taková úloha je svěřena Nejvyššímu soudu ČR.
Pokud jde o výklad tzv. podústavního práva, je Nejvyšší soud ČR při výkonu této své pravomoci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva vždy též z pohledu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud této své povinnosti dostál. I ve zkráceném odůvodnění napadeného odmítavého usnesení (§243f odst. 3 o. s. ř.) konstatoval, že právní závěr, z něhož odvolací soud v posuzovaném případu vycházel, je souladný s platnou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2206/2012, resp. ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4118/2013). Ústavní soud dodává, že zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soud nejsou rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/08.
Stěžovatelka napadá právní závěr odvolacího soudu i názor soudu dovolacího, že v případě výpovědi dané zaměstnanci podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je způsobilým podkladem pro takový výpovědní důvod pouze takový lékařský posudek, který byl ke dni, v němž byla výpověď zaměstnanci řádně doručena zaměstnanci, potvrzen vykonatelným rozhodnutím příslušného správního úřadu. Stěžovatelka tedy uplatňuje námitky proti interpretaci ve věci aplikovaných ustanovení zákoníku práce, které však nedosahují ústavněprávní úrovně. Nesprávná intepretace hmotného nebo procesního práva sama o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces vyjma situací, v nichž by byla zasažena některá z ústavních subjektivních práv (srovnej nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
Odvolací soud ve svém měnícím rozhodnutím podrobně vysvětil důvody, které vedly k odlišnému právnímu posouzení projednávané věci, a zdůraznil, že žalobce převzal lékařský posudek dne 15. 7. 2011, přičemž od této doby mu běžela lhůta k využití opravného prostředku, jímž mohl závěry lékařského posudku zpochybnit. Jestliže stěžovatelka, aniž by vyčkala výsledku správního řízení dne 25. 7. 2011 doručila žalobci na jeho pracoviště výpověď z pracovního poměru [§52 písm. e) zákoníku práce], nelze dospět k jinému závěru, než že taková výpověď byla neplatná.
Ústavní soud neshledal v závěrech odvolacího soudu a dovolacího soudu žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky označená v ústavní stížnosti a ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu