ECLI:CZ:US:2015:3.US.1899.15.1
sp. zn. III. ÚS 1899/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015 č. j. 32 Co 227/2015-441, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 4. 2015 č. j. 30P 436/2014-363, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 14. 10. 2014 č. j. 30Nc 634/2014-24 v řízení o vydání předběžného opatření k návrhu Městského úřadu v Říčanech nařídil předběžné opatření, kterým se "nezletilý K. M., umísťuje do péče své babičky A. M., ... neboť se ocitl ve stavu nedostatku řádné péče a jeho život a další důležité zájmy jsou vážně ohroženy". Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 č. j. 32 Co 486/2014-90, z něhož se podrobně podávají i důvody, pro které se tak stalo.
Návrhem matky nezletilého z 14. 10. 2014 (stěžovatelky), dědečka nezletilého ze strany matky z 8. 10. 2014 a babičky nezletilého ze strany otce z 28. 1. 2015 bylo zahájeno řízení ve věci samé.
Usnesení o nařízení předběžného opatření poté okresní soud opakovaně prodloužil, a tak rozhodl i nyní ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 4. 2015 č. j. 30 P 436/2014-363, jímž je prodloužil do 14. 5. 2015. Podle odůvodnění tohoto usnesení tak postupoval proto, že ve věci dosud nebylo skončeno dokazování pro jeho obsáhlost, a nebylo dosud prokázáno, že by rodiče nezletilého či prarodiče ze strany matky byli schopni zajistit nezletilému celodenní řádnou péči.
Krajský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §459 odst. 1 a §460 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), jestliže předběžné opatření prodloužil, neboť nebylo objektivně možné v šestiměsíční lhůtě dle §460 odst. 1 z. ř. s. skončit důkazní řízení (dosud nebyl zpracován znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem Doc. PhDr. Matouškem). Za této situace proto nelze učinit závěr, že důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, zcela pominuly a že rodiče nezletilého, resp. jeden z nich, by byli schopni zajistit o nezletilého náležitou péči, když pochybnosti o schopnostech rodičů s ohledem na jejich "drogovou" minulost nelze mít zcela za vyvrácené ani závěry znaleckého posudku znalkyně Doc. Ing. Balíkové, CSc. Odvolací soud se rovněž podrobně vyjádřil k důvodům, pro které shledal neopodstatněnou námitku stěžovatelky, že vydání předběžného opatření vedlo k týrání nezletilého, a to sdělením, že babička, do jejíž péče byl nezletilý předán, mu poskytuje náležitou péči a vše potřebné pro jeho zdravý vývoj.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její věci "chybně aplikovaly právní normy a hrubě porušily v její neprospěch i procesní předpisy". Je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro vydání "speciálního" předběžného opatření, neboť i přes její minulost se nezletilý v době jeho vydání neocitl ve stavu nedostatku řádné péče, nebyl ohrožen na životě, nebyl ohrožen ani narušen jeho normální vývoj a nebyl ohrožen ani narušen jiný jeho důležitý zájem. Tím, že je předběžné opatření prodlužováno, prodlužují soudy "bezdůvodně i dobu, která představuje zcela zásadní zásah do života dítěte". Má za to, že okolnosti rozhodné pro posouzení věci (zbavení závislosti na návykové látce, protiakce pečovatelky, únos nezletilého pečovatelkou) nebyly soudy objektivně hodnoceny, což má za následek, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn; napadená rozhodnutí tak lze hodnotit jako libovůli soudů při rozhodování.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, jakož i čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, Listiny, resp. čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5 a čl. 7 Úmluvy.
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, přičemž není ani důvod pochybovat o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku.
Ústavní soud se ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení vyjadřuje rezervovaně; ve svých dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) nicméně dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)", a opakovaně zdůraznil i důsledky toho, že jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání, které může být k návrhu i zrušeno a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 pak uvedl, že "předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé ‚kvazidefinitivním' rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí, tedy i např. znaleckých posudků, postupovat co nejefektivněji a podniknout důsledné kroky k jejich včasnému zajištění a dodání v určených termínech."
V nyní posuzované věci se tudíž jeví nezbytným zabývat se tím, zda zvolený postup soudů, který vyústil v rozhodnutí o prodloužení nařízení předběžného opatření, respektoval jak podmínky zákonnosti, tak i nezbytnosti takového zásahu do práv stěžovatelky i nezletilého, který nařízené předběžné opatření, resp. jeho prodloužení, jímž byl nezletilý odňat z péče stěžovatelky, představuje.
Ústavní soud nemá v této věci silný důvod zpochybnit samotnou legalitu a legitimitu zásahu do práv stěžovatelky na rodinný život, neboť je zřejmé, že k prodloužení doby předběžného opatření došlo na základě zákona a obecné soudy tím sledovaly legitimní cíl, spočívající v ochraně práv i zdraví nezletilého. Lze mít též za to, že respektovaly v této věci i podmínku nezbytnosti takového zásahu, přičemž důvody, vedoucí k výjimečnému prodloužení nařízeného předběžného opatření (ve smyslu doplnění dokazování o znalecký posudek) jsou akceptovatelné, neboť požadavkům "vážného důvodu a objektivních příčin" (§460 odst. 1 z. ř. s.) zásadně korespondují.
Výtky, které stěžovatelka proti postupu soudů vznesla, znaky zjevné opodstatněnosti nenesou; z jednotlivých procesních úkonů soudu prvního stupně se podává, že bezprostředně po nařízení předběžného opatření zahájil řízení ve věci samé a úkony, které v něm činil, byly smysluplné, resp. atributy postupů, zakládajících naopak neodůvodněné prodlení, prima facie nemají.
Důvody, pro které soudy přistoupily k vydání předběžného opatření a k jeho prodloužení, se přitom z jejich rozhodnutí podávají, a i když je zřejmé, že k podrobnému a rozumnému odůvodnění ohledně nezbytnosti prodloužení předběžného opatření, jakož i přiměřenosti jeho trvání, se uchýlil zejména až soud odvolací, nelze mít za to, že by výsledek řízení (jako celek) nedostatkem odůvodnění vskutku trpěl.
Ústavní soud má tudíž za to, že obecné soudy adekvátně uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních právních názorů, že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě prodloužení zatímní úpravy právních poměrů účastníků a učinily tak procesně korektně a ve vztahu k daným okolnostem i v přiměřené lhůtě.
Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, zjevující se kupř. v nepřiměřenosti předběžného opatření, délce jeho trvání nad nezbytně nutnou dobu či absence zdůvodnění nezbytnosti a výjimečnosti jeho prodloužení (srov. v doplnění stížnosti dovolávaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14), o čemž však - jak bylo v předchozím zaznamenáno - v dané věci (oproti názoru stěžovatelky) uvažovat nelze.
Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, relevantní z hlediska - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze, a další stěžovatelkou ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a to za předpokladu, že by obstál.
Hodnocení, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, je tím doloženo. Ústavní soud ji proto v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu