ECLI:CZ:US:2015:3.US.1926.15.1
sp. zn. III. ÚS 1926/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Marie Kritzenberger, zastoupené JUDr. Helenou Nutilovou Ph.D., advokátkou se sídlem Vodní 231/5, 370 01 České Budějovice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2015 č. j. 5 Co 2076/2014-694 a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. března 2013 č. j. 2 C 256/2009-464 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 2 C 256/2009-619, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V písemném podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2015, které nebylo blíže odůvodněno, napadla stěžovatelka zastoupená advokátkou v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2015 č. j. 5 Co 2076/2014-694. Na základě výzvy Ústavního soudu rozšířila stěžovatelka návrh tak, že současně, podle petitu ústavní stížnosti, který je pro posouzení Ústavního soudu zásadní, navrhuje zrušení rovněž rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. března 2013 č. j. 2 C 256/2009-464 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 2 C 256/2009-619 pro údajné porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění návrhu však stěžovatelka, zcela v rozporu s citovaným petitem, brojí výhradně proti údajným průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 256/2009.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Jindřichově Hradci probíhalo pod sp. zn. 2 C 256/2009 řízení o určení výživného pro manželku, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a její bývalý manžel Gerhard Kritzenberger jako žalovaný. Žalobkyně požadovala po žalovaném placení výživného ve výši 500 Euro měsíčně od 30. 12. 2009.
Rozsudkem ze dne 8. března 2013 č. j. 2 C 256/2009-464 shledal soud prvního stupně uplatněný nárok důvodným ve výši 350 Euro měsíčně od doby podání žaloby do právní moci rozvodového rozsudku (10. 7. 2010). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. června 2014 č. j. 2 C 256/2009-619 soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby pro částku 150 Euro měsíčně za období od 30. 12. 2009 do zániku manželství a pro částku 500 Euro ode dne následujícího do budoucna.
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 5 Co 2076/2014-694, 5 Co 2077/2014 tak, že odvolání žalobkyně odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn (výrok I); rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2014 č. j. 2 C 256/2009-619 potvrdil (výrok II).
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nejprve nucen konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádnou relevantní ústavně právní argumentaci . Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu shledává stěžovatelka výhradně v údajných průtazích, které měly vzniknout v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Jiné důvody pro zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů stěžovatelka neuvádí, i když v ústavní stížnosti vyjadřuje nespokojenost též s výší jí přiznaného výživného.
Takto pojatá ústavní stížnost neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumat napadená rozhodnutí, neboť pouhý nesouhlas s rozhodnutím ve věci samé nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Ústavní soud je oprávněn zkoumat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, resp. řízení, které jim předcházelo, nikoliv jejich správnost nebo nezákonnost na úrovni podústavního práva.
Pokud se týká údajně nesprávného postupu soudu prvního stupně, v jehož tvrzených průtazích stěžovatelka shledává protiústavnost, je třeba poznamenat, že za situace, kdy obecné soudy již vydaly rozhodnutí, je již z povahy věci námitka o údajných průtazích v řízení před soudem prvního stupně bezpředmětná. V rámci petitu ústavní stížnost totiž Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nikoli tzv. jiný zásah, který by mohl být dán jen jejich nečinností, přičemž tato nečinnost by musela trvat ještě v době podání ústavní stížnosti. Jinak řečeno, ani pokud by Ústavní soud třeba i shledal existenci průtahů v řízení před obecnými soudy, které by předcházely vydání napadených rozhodnutí, nedávalo by žádný rozumný smysl z tohoto důvodu tato rozhodnutí rušit, neboť tímto způsobem by se právní sféra stěžovatelky nezlepšila, ale naopak zhoršila, neboť by musela vyčkávat vydání nových rozhodnutí, s největší pravděpodobností obsahově identických.
Obiter dictum lze ještě dodat:
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by mohl přikročit k posouzení toho, zda namítanými průtahy v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, až poté, co by stěžovatelka vyčerpala jiné dostupné způsoby ochrany svých práv, zejména postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. V posuzované věci nebyl stěžovatelkou pro takový ústavněprávní přezkum otevřen prostor.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu