ECLI:CZ:US:2015:3.US.1949.12.2
sp. zn. III. ÚS 1949/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Ludmily Pachtové, zastoupené Mgr. Brigitou Winterlingovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012 č. j. 1 Co 286/2011-239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 37 C 1/2010-192, takto:
I. V řízení ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1949/12 se pokračuje.
II. Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížností podané podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012 č. j. 1 Co 286/2011-239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 37 C 1/2010-192 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a s návrhem, aby soudkyně JUDr. Dagmar Stamidisová byla vyloučena z dalšího řízení ve věci stěžovatelky.
2. Stěžovatelka se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 31. prosince 2009 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu zemědělství ochrany osobnosti spočívající v zaslání omluvného dopisu a zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 31 080 Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 30 720 Kč.
3. Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání, vznesla námitku podjatosti soudců vrchního soudu a požádala o ustanovení advokáta. Městský soud usnesením ze dne 9. října 2012 č. j. 37 C 1/2010-270 stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil ji pro dovolací řízení advokáta. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. srpna 2013 č. j. 30 Nd 172/2013-319 námitku podjatosti soudců vrchního soudu odmítl. Vrchní soud pak usnesením ze dne 30. září 2013 č. j. 1 Co 56/2013-322 změnil usnesení městského soudu ze dne 9. října 2012 č. j. 37 C 1/2010-270 a stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Městský soud opakovaně výzvami ze dne 20. února 2014 a 22. května 2014 vyzval stěžovatelku, aby si zvolila ve věci podaného dovolání zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podala řádné dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů nezvolila, Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. 30 Cdo 4559/2014 zastavil.
4. Usnesením ze dne 15. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1949/12 bylo řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky přerušeno z důvodu podaného dovolání. Usnesením ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 4559/2014-391 bylo dovolací řízení zastaveno. Ústavní soud proto rozhodl, že v přerušeném řízení bude pokračovat.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozhodnutí obecných soudů co do nákladových výroků. Namítala, že obecné soudy se nezabývaly účelností vynaložených nákladů žalované. Dále stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že jí Městský soud v Praze v řízení neumožnil klást otázky svědkům, kteří byli v řízení slyšeni a nezohlednil její námitky na rozpory v protokolaci, ani návrh na opravu protokolace podle zvukového záznamu, který stěžovatelka pořizovala na nahrávací zařízení. Návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila tím, že podle jejího názoru je toto zákonné ustanovení neurčité. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 624/06, III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 521/05, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 93/99, I. ÚS 60/01, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 455/01, I. ÚS 305/03, IV. ÚS 221/04, IV. ÚS 310/05.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložené stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
7. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že soudkyně JUDr. Dagmar Stamidisová je vyloučena z dalšího řízení ve věci stěžovatelky, je třeba konstatovat, že tento návrh jde nad rámec pravomoci Ústavního soudu podle zákona o Ústavním soudu a byl posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity a bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 37 C 1/2010 ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí náležitě zabývaly. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. května 2011 vyplývá, že městský soud usnesením nepřipustil otázku vznesenou stěžovatelkou ke svědkovi Pokornému a zamítl návrh vznesený stěžovatelkou na provedení dalších listinných důkazů (č. listu 119 - 122). Vrchní soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním dotčeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a neshledal odvolání důvodným. Vrchní soud považuje i napadený výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za věcně správný a náklady, vynaložené ze strany žalované, za náklady vynaložené k účelnému bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Stejně tak náklady vynaložené žalovanou v odvolacím řízení shledal vrchní soud potřebnými k bránění práva žalované v odvolacím řízení.
12. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
13. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.
15. Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Pokud jde o návrh s ústavní stížností spojený na zrušení ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jde o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu