ECLI:CZ:US:2015:3.US.1993.14.1
sp. zn. III. ÚS 1993/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti 1. L. D. a 2. nezletilé T. D., zastoupené zákonnou zástupkyní I. Z., právně zastoupených JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. 2. 2014 č. j. 70 Co 8/2014-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o výživném.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 18. 7. 2013 č. j. P 270/2011-74 zamítl návrh R. D., otce v té době nezletilé L. D. (dále též stěžovatelky 1) a nezletilé T. D. (dále též stěžovatelky 2), na zrušení jeho vyživovací povinnosti ke stěžovatelkám, stanovené mu dřívějším rozhodnutím tohoto soudu.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s účinností od 12. 2. 2013 výživné naposledy stanovené otci rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 2. 2011 č. j. 0 Nc 13/2011-23 pro dříve nezletilou L. snížil z částky 2 500 Kč na 150 Kč měsíčně a pro nezletilou T. z částky 2 000 Kč na 100 Kč měsíčně; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy.
Oproti názoru soudu prvního stupně, který uzavřel, že pokud otec ukončil svůj pracovní poměr dohodou, postupoval "nezodpovědně", odvolací soud dospěl k závěru, že otec ukončil pracovní poměr z vážných důvodů, spočívajících v jeho zdravotních poměrech, a nyní toliko bezplatně vykonává tzv. veřejnou službu, která pro něj není psychicky zátěžová. Za situace, kdy je zcela odkázán toliko na sociální dávky (příspěvek na živobytí 3 165 Kč a doplatek na bydlení 2 193 Kč) a má další vyživovací povinnost k již zletilému synovi, jemuž platí též snížené výživné (150 Kč), je tato změna poměrů, identifikovaná jeho poměry osobními a příjmovými, důvodem pro snížení výživného, neboť není schopen platit výživné ve vyšších částkách.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud, aniž by své závěry řádně odůvodnil, pominul při svém rozhodování výsledky dokazování před soudem prvního stupně, jmenovitě že otec ukončil pracovní poměr dohodou bez uvedení důvodu, aniž by požádal ze zdravotních důvodů o přeřazení na jiné pracovní místo, a že ani dle závěru lékařské zprávy není "z psychiatrického hlediska omezen při výběru zaměstnání". Tím, že se "neodůvodněně uspokojil s účelovou výpovědí otce" bez toho, že by jeho skutková tvrzení "prověřil" dalšími důkazy, odvolací soud vybočil ze zákonných zásad při hodnocení důkazů, a pochybil i v právním posouzení věci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal plně na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelky se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelkám dostalo náležitého postavení účastníků řízení, že měly možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelky oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo právního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelek - věcně správným.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) totiž vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, jež byly založeny hodnocením důkazů obecnými soudy, tedy platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož taková situace v dané věci podle obsahu soudního spisu nenastala, přísluší Ústavnímu soudu se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že odvolací soud pochybil v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zjevně není; odvolacím soudem přijatý skutkový závěr, že nastala taková změna poměrů, v jejímž důsledku bylo nutno nově upravit výši výživného pro obě stěžovatelky, má věcné zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Soudu též nelze přičítat, že by svůj - na tomto základě přijatý - závěr akceptovatelným způsobem neodůvodnil.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých zejména odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelkám se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za těchto okolností neshledal Ústavní soud v případě stěžovatelky 2. důvod k odstranění nedostatků v jejím zastoupení v daném řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu