ECLI:CZ:US:2015:3.US.1995.15.1
sp. zn. III. ÚS 1995/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Langa, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. 15 Co 217/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základných práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil k odvolání stěžovatele rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 4 C 73/2014, kterým zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (manželce jeho syna Zdeňka Langa ml. Haně Langové) domáhal zaplacení částky 33 000 Kč s příslušenstvím; obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná.
Porušení výše uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou instancí rozhodly o nedostatku pasivní legitimace žalované i přesto, že nedokázaly právně kvalifikovat převod předmětné částky na její účet. Stěžovatel s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že pokud bylo v řízení prokázáno, že žalované bylo plněno, byla nutně pasivně legitimována, a mělo být proto zkoumáno, z jakého důvodu se tak stalo, aby mohlo být případně vyloučeno, že byla bezdůvodně obohacena. Pokud se soudy odmítly touto otázkou zabývat, dle stěžovatele se de facto odmítly zabývat podstatou celé právní věci.
Závěr, že souzenou částku daroval svému synovi (a tedy nikoliv žalované snaše), je podle stěžovatele chybný potud, že nebyla prokázána odpovídající (jeho) vůle, a ani vůle obdarovaného syna dar přijmout (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1208/2006); nadto tvrzená darovací smlouva by musela být uzavřena písemně, neboť zákonné podmínky pro darovací smlouvy uzavřenou ústně zjevně splněny nebyly. Jelikož soudy v této souvislosti během řízení odkazovaly na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2004, odkazuje stěžovatel na rozhodnutí téhož senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2287/2009, ve kterém došlo ke zpřesnění dané právní otázky.
I kdyby obecné soudy dospěly k závěru, že předmětná částka představovala vrácení dluhu žalované a jejímu manželovi, tvořila by žalovaná částka součást společného jmění manželů, pročež by žalovaná byla v řízení pasivně legitimována.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že odůvodnění napadených rozhodnutí opřely o nesprávnou protokolaci jedné jeho věty a nevzaly vůbec v úvahu jeho námitku, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy; stejně tak pominuly, že musí být ve smyslu ustanovení §7 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, chráněn, neboť jednal v dobré víře, že žalovaná, případně její manžel, nezneužijí jeho předchozí vstřícnost.
Soudy se konečně dle stěžovatele nezabývaly ani námitkou diskriminačního přístupu žalované ve smyslu ustanovení §133a písm. a) o. s. ř.
Napadená rozhodnutí proto považuje stěžovatel za rozhodnutí nepředvídatelná, nepřezkoumatelná a překvapivá, neboť z provedených důkazů nebylo možné vyvodit, že by inkriminovaná částka byla určena výlučně manželovi žalované.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, jež ve své podstatě setrvává v postavení, a tedy - prizmatem relevantních kritérií řízení o ústavní stížnosti - irelevantní rovině; veškeré v ústavní stížnosti obsažené námitky vznesl stěžovatel již ve svém odvolání, a odvolací soud se jimi očividně řádně vypořádal.
Není od věci připomenout, že proti napadenému rozhodnutí nebyl ex lege přípustný mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání; o to závažnější by tak logicky pochybení odvolacího (a nalézacího) soudu muselo být, aby odůvodňovalo (ospravedlňovalo) kasační zásah (až) Ústavního soudu.
Žádné závažné pochybení obecných soudů však Ústavní soud - v rámci ústavněprávního přezkumu - neshledal, a je zcela namístě na náležitá, svědomitě koncipovaná, odůvodnění napadených rozsudků v úplnosti odkázat.
Závěr obecných soudů, že prizmatem zjištěných skutkových okolností dané věci není podstatné, zda stěžovatel poukázal finanční prostředky na účet vedený na jméno žalované z titulu darování, nebo půjčky, zjevným ústavněprávním deficitem netrpí; stěžovatelova polemika se správností tohoto úsudku je pak v řízení o ústavní stížnosti nepřípadná, neboť správnost není referenčním kritériem důvodností ústavní stížnosti (viz výše).
V jednotlivostech - a nad rozhodný rámec - je přiléhavé (pro připomenutí) zaznamenat následující.
Oproti tvrzení stěžovatele se obecné soudy (v rozsahu, významném pro danou věc, adekvátně) zabývaly otázkou, z jakého právního důvodu stěžovatel předmětnou částku na účet žalované převedl (viz druhý odstavec na str. 2 rozsudku okresního soudu); dospěly přitom k závěru, že v souzené věci není relevantní, zda předmětnou částku svému synovi půjčil nebo daroval; podstatné je toliko to, že tato částka nebyla určena žalované, byť byla převedena na její účet, který se stal toliko místem plnění, jež subjektovou identifikaci ať té či oné obligace (v osobě žalované) samozřejmě nezakládá.
Není-li skutkovým závěrům obecných soudů, z nichž tento úsudek vyplývá, důvod cokoli ústavněprávně vytknout, musí totéž platit i pro něj. Není proto důvod k efektivní oponentuře ani v rovině podústavní.
Se stěžovatelovou námitkou, že předmětná částka byla poskytnuta i žalované, se odvolací soud řádně vypořádal ve třetím odstavci na str. 4 napadeného rozsudku, s otázkou formy darovací smlouvy a odkazu na "zpřesňující" judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2287/2009 pak ve třetím odstavci na str. 5; důvody, pro které by žalovaná nebyla v dané věci pasivně legitimována ani v případě, že by se žalovaná částka stala součástí společného jmění manželů, odvolací soud zaznamenal na str. 6 napadeného rozsudku, a na témže místě se pak vypořádal rovněž se stěžovatelovým poukazem na dobré mravy, jakož i (kontextuálně "překvapivě") na ustanovení §133a písm. a) o. s. ř.
Vůči žádnému z těchto závěrů odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti věcnou oponenturu nepředkládá, pouze setrvává na svých původních - před odvolacím soudem prezentovaných - námitkách, aniž by vzal v úvahu, že odvolací řízení regulérně proběhlo a na jeho námitky odpovědělo.
Již jen pro úplnost se poznamenává, že porušení stěžovatelových základních práv nelze spatřovat ani v tvrzené nesprávné protokolaci konkrétního vyjádření, zejména pak v situaci, kdy ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by mohla ovlivnit jinak ústavně konformní výsledek daného občanskoprávního řízení.
Jest uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud podle tohoto ustanovení ústavní stížnost stěžovatele bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu