ECLI:CZ:US:2015:3.US.2005.14.1
sp. zn. III. ÚS 2005/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 294/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 69/2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 7 To 81/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013 sp. zn. 63 T 5/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá rovněž porušení práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 4 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013 uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Zločinu vraždy se měl dopustit tím, že (zkráceně řečeno) dne 19. května 2012 vnikl do garáže, kde se v tuto dobu zdržoval poškozený Pavel K. (jedná se o pseudonym), a na tohoto v úmyslu jej usmrtit nejméně 4x vystřelil z bezprostřední blízkosti přesně nezjištěnou samonabíjecí pistolí ráže 6,35 mm zn. Browning, čímž mu způsobil celkem 5 střelných poranění, v jejichž následku poškozený dne 20. května 2012 zemřel. Dle nalézacího soudu obviněný před útokem nejméně v období od 4. do 11. května 2012 monitoroval objekt garáže, kde k činu došlo, pomocí fotopasti, kterou naistaloval na kmen protějšího stromu v úmyslu tímto způsobem sledovat M. G. W., s nímž měl dlouholeté spory a který v letech 1996 - 2010 bydlel v témže domě jako poškozený. Obviněný při útoku zaměnil osobu poškozeného Pavla K. s osobou M. G. W. vzhledem k jejich nápadné fyzické podobě.
Přečinu nedovoleného ozbrojování se obviněný dopustil tím, že si v přesně nezjištěné době opatřil opakovací brokovnici s nejméně 49 kusy brokových nábojů, reaktivovaný samopal s nejméně 222 kusy ostrých nábojů a opakovací loveckou kulovnici, přičemž tyto zbraně přechovával ve svém rodinném domě, aniž by měl povolení k držení těchto zbraní, a dále si v přesně nezjištěné době opatřil blíže nespecifikovanou samonabíjecí pistoli ráže 6,35 mm zn. Browning s nejméně 4 kusy příslušných nábojů a s touto zbraní dne 19. května 2012 opakovaně vystřelil na poškozeného Pavla K.
Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a k trestu propadnutí věci (střelné zbraně, střelivo). Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu pozůstalým poškozeného.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze dne 3. 9. 2013 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. (přečin nedovoleného ozbrojování) a ve výroku o trestu. Odsuzující výrok soudu prvního stupně ohledně zločinu vraždy zůstal odvolacím soudem zcela nezměněn. Odvolací soud uložil stěžovateli stejné tresty jako soud nalézací.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2014 odmítl dovolání stěžovatele bez věcného projednání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu.
III.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dojít tím, že dovolací soud nevzal v úvahu argumentaci uplatněnou v jeho dovolání.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že oba skutky, jichž se měl dopustit, obecné soudy zjistily způsobem, který je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými závěry obecných soudů a provedenými důkazy. Uvedený rozpor má být dle názoru stěžovatele způsoben nedostatečností a povrchností soudy učiněných skutkových zjištění, jakož i opomenutím některých zásadních důkazů. Stěžovatel konkrétně uvádí, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když nepřistoupily k provedení rekognice osoby pachatele, která mohla stěžovatele vyloučit z okruhu podezřelých. Podle stěžovatele měly obecné soudy rovněž provést výslech svědka J. K. a J. M. a konfrontaci mezi svědky K. B. a M. G. W. Uvedené důkazy měly objasnit motiv stěžovatele poškodit M. G. W., s nímž byl podle názoru obecných soudů zaměněn poškozený Pavel K. Stěžovatel se domnívá, že soudy pochybily, když odmítly předložení stejnopisu trestního spisu, který by mohl vnést světlo do toho, jakými motivy vraždy poškozeného se policejní orgán zabýval. Obecné soudy podle stěžovatele navíc zcela opomněly stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru odorologie.
Zásadní skutková zjištění byla dle názoru stěžovatele založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení. Stěžovatel zejména namítá, že jediný důkaz, který jej spojuje přímo se střelbou na poškozeného a nepřímo s místem činu, je zajištěná pachová stopa na vystřelené nábojnici. Stěžovatel se domnívá, že zajištění a vyhodnocení pachových stop nemělo být provedeno jako neodkladný úkon ještě před zahájením trestního stíhání.
Stěžovatel má za to, že soudy nerespektovaly jeho právo na obhajobu, neboť vzaly jako důkaz některých pro stěžovatele nepříznivých okolností i způsob jeho obhajoby a dobu, kdy k ní přistoupil.
IV.
Po prostudování odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny (např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 trestního řádu). Jak Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění obecných soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy naplnily všechny podmínky, které jsou z ústavněprávního hlediska kladeny na dokazování v trestním řízení, a proto neshledává prostor pro svůj kasační zásah. Soudy prvního a druhého stupně provedení jednotlivých důkazů řádně odůvodnily a podrobně popsaly své úvahy při jejich hodnocení, včetně posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí. Obdobně jako soud dovolací, Ústavní soud shledal, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nýbrž na ně mají zřejmou návaznost. Nic na tom nemění ani fakt, že jde toliko o důkazy nepřímé, neboť pro svůj charakter, závažnost, výpovědní hodnotu i vzájemnou logickou propojenost přesvědčivě odůvodňují závěry obecných soudů.
Co do problematiky tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud opakovaně konstatuje, že obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. již nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy náležitě a přesvědčivě odůvodnily, proč nepřistoupily k provedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, přičemž většinu z nich prohlásily za nadbytečné (výpověď svědka J. K., konfrontace mezi svědky K. B. a M. G. W., vytváření podobizny A. V. atd.). Rekognici osoby pachatele soudy pak odmítly s pochopitelným odůvodněním, že žádný ze svědků nebyl schopen pachatele rozpoznat.
Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele ohledně pochybení obecných soudů při hodnocení pachové stopy a postupu jejího odebrání. K přezkoumávání neodkladnosti úkonů v trestním řízení Ústavní soud přistupuje s maximální zdrženlivostí a pouze v extrémních případech zjevného zneužití tohoto institutu (např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 III. ÚS 231/05). V projednávaném případě Ústavní soud přihlédl k tomu, že soud nalézací ve svém rozhodnutí dostatečně obsáhle popsal, proč zajištění a vyhodnocení pachových stop považoval za úkony neodkladné, přičemž konstatoval, že v době před jejich provedením nemohlo být objektivně zahájeno trestní stíhání, neboť nebyl náležitě odůvodněn závěr o tom, proti komu má být trestní stíhání vedeno. Ústavní soud argumentaci obecných soudů považuje za dostatečnou. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že důkaz srovnáním pachové stopy byl pouze jedním z nepřímých důkazů svědčících o vině stěžovatele, nikoliv důkazem jediným či stěžejním.
Ani námitce stěžovatele stran porušení práva na obhajobu co do možnosti zvolit taktiku a způsob jejího vedení Ústavní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nehodnotily způsob vedení obhajoby jako pozitivní důkaz o vině, pouze konstatovaly nevěrohodnost obhajoby a její nezpůsobilost vyvrátit provedené důkazy svědčící o vině stěžovatele. Uvedený postup tedy nepředstavuje zásah do práva na obhajobu, jak se domnívá stěžovatel. V tomto smyslu také vyznívá nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, na nějž stěžovatel odkazuje.
Jelikož se Ústavní soud neztotožnil s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, neshledal pochybení ani na straně soudu dovolacího, který za řádného odůvodnění svého rozhodnutí dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného důvodu, než je stanoveno zákonem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a byl proto nucen ústavní stížnost odmítnout na základě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu