ECLI:CZ:US:2015:3.US.2006.15.1
sp. zn. III. ÚS 2006/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 150/2663, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 319/2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 3 To 1/2014 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 81 T 112/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
Okresní soud ve Frýdku - Místku shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 3 To 1/2014 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu tento rozsudek z podnětu odvolání stěžovatele zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil stěžovatele obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 981/2014 podle §265k odst. 1 tr. řádu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě po novém projednání věci podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Stěžovatel podrobně popisuje svoji verzi vzniku zranění poškozeného a namítá, že mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného není dána příčinná souvislost. Příčinou vzniku újmy na zdraví poškozeného byl totiž pád poškozeného na zem, nikoli jeho pomoc při zvedání poškozeného ze židle, tedy okolnost nezávislá na jeho vůli, kterou nemohl nijak ovlivnit. Pád poškozeného byla nová okolnost, která nastala po stání poškozeného ve vzpřímené poloze a je výlučnou a samostatnou příčinou. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozeného úmyslně či z nedbalosti při zvedání ze židle upustil, shodil, strčil od něj, srazil jej na zem apod. Z popisu události totiž vyplývá, že poškozený změnil polohu ze sedu do stoje sice za jeho pomoci, ale následně již sám stál a sám se pohyboval, resp. udělal několik malých kroků a teprve až poté došlo k jeho pádu na zem. Z uvedeného tedy podle názoru stěžovatele vyplývá, že bezprostřední příčinou pádu poškozeného na zem nemohlo být jeho přizvednutí poškozeného při vstávání ze židle a následek ve formě zranění poškozeného byl pro něj naprosto neočekávaný a nepředvídatelný. Tvrzení soudů, že pokud by stěžovatel poškozeného neuchopil za oděv, nepomáhal mu zvedat se ze židle, pak by nedošlo k pádu poškozeného a vzniku zranění, je tedy zcela spekulativní, když soud není schopen objektivně zjistit, zda by k témuž zranění nedošlo i za jiného skutkového děje. Nelze proto s jistotou říci, že pokud by stěžovatel nepomáhal poškozenému vstát, pak by jistě k pádu nedošlo, například uklouznutím na vylitém nápoji, jak vypověděli svědci, zakopnutím či jinou nenadálou situací, případně i záměrem poškozeného (což je domyslitelné i ze snahy poškozeného domoci se finanční kompenzace). Dále poukázal na to, že nelze souhlasit se závěry obecných soudů, že poškozený v restauraci nikoho neobtěžoval a že tam nenarušoval pobyt dalších osob; výpověď poškozeného je nevěrohodná, což připustil i soud prvního stupně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny, Úmluvy a Listiny EU je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, proto postačí odkázat na odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí. Stojí za připomenutí, že podle rozhodujících soudů z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že dne 19. 12. 2012 kolem 18:00 hod. v Bukovci, okr. Frýdek - Místek, v restauraci Casino, došlo k rozepři mezi stěžovatelem a poškozeným, kterou chtěl stěžovatel vyřešit tím, že poškozeného vyvede z restaurace. Proto jej uchopil za oděv, zvedl jej ze židle s tím, že ho z restaurace vyprovodí, a učinil s ním pár kroků. Přitom došlo k jeho pádu zem, a tím, že dosedl na pravou nohu, i k jejímu zranění s následnou dobou léčení a omezením v běžném způsobu života v délce překračující šest týdnů. Z takto vymezeného skutku je pak opodstatněný závěr, že mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem je dána příčinná souvislost, a byla tím naplněna nejen subjektivní stránka přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, ale i další zákonné znaky uvedeného přečinu, neboť stěžovatel mohl a měl předpokládat, že při zvedání poškozeného, který požil alkoholické nápoje, může dojít i k tomu, že poškozený uklouzne, upadne a způsobí si zranění, k čemuž také následně došlo a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane; proto též právní kvalifikace tohoto skutku, k níž dospěly obecné soudy, je za těchto okolností obhajitelná. Obecné soudy na argumentovaném základě dovodily, že skutková verze stěžovatele naopak oporu v provedeném dokazování nemá, a jde pouze o hypotetickou a spekulativní úvahu; k pádu poškozeného na zem došlo v důsledku jeho manipulace s poškozeným, který takovou intervenci zjevně nepotřeboval, nežádal o jakoukoliv pomoc, a naopak projevoval vůli v restauraci dále setrvat. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu