ECLI:CZ:US:2015:3.US.2016.14.1
sp. zn. III. ÚS 2016/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti 1. Milady Plačkové, 2. Ivany Müllerové a 3. Miroslava Holečka, zastoupených Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 14 Co 107/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jejich občanskoprávní věci.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání žalované (společnost AG - PRODUKT, a. s.) změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 10 C 119/2009 a žalobu stěžovatelů v části, jíž se domáhali zaplacení částky 11.071 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, zamítl (co do 627 Kč, ohledně kterých bylo žalobě vyhověno, a v zamítavé části 14.974 Kč, jíž byla žaloba zamítnuta, zůstal rozsudek soud prvního stupně odvoláním nedotčen); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelům společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 51 030 Kč a odvolacího řízení 4 734 Kč).
K bezdůvodnému obohacení žalované mělo podle žaloby dojít tím, že bez nájemní smlouvy užívala v letech 2007 až 2009 parcelu č. X (o výměře 0,564 hektaru) v katastrálním území Chválenice ve vlastnictví stěžovatelů (coby právních nástupců původního žalobce).
Zamítavý výrok odůvodnil odvolací soud závěrem, že tzv. obvyklé nájemné za období roků 2007 až 2009 je určeno výší 846 Kč (500 Kč za hektar ročně), přičemž po odečtení žalovanou již zaplacené částky 540 Kč (3 x 170 Kč), představuje bezdůvodné obohacení 336 Kč, tedy částku nižší, než byla soudem prvního stupně stěžovatelům již přiznána (627 Kč).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti považují odůvodnění, na jehož základě se odvolací soud odchýlil od závěrů soudu prvního stupně za nedostatečné. Namítají, že se nevypořádal s jejich námitkami vznesenými v rámci jimi podaného vyjádření k odvolání žalované, a jmenovitě poukázali na to, že v daném místě a čase stanovit obvyklé nájemné nelze, a je možné určit jen tzv. přiměřenou cenu, pročež bylo nutné postupovat podle ustanovení §136 o. s. ř.; žalovanou tvrzená výše obvyklého nájemného je nadto v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacím soudem přijatý závěr, že obvyklé roční nájemné představuje částka 500 Kč za hektar, pak dle názoru stěžovatelů nemá potřebnou oporu v provedeném dokazování; koliduje s dokazováním před soudem prvního stupně, v důsledku čehož měl odvolací soud dokazování v odpovídajícím rozsahu zopakovat.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uzavírají přesvědčením, že odvolací soud zvolil nepřípustně formalistickou interpretaci ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), jež ve svém důsledku vede k porušení jejich základních práv, neboť aprobuje postup žalované, která bez právního důvodu dlouhodobě užívá nemovitosti v jejich vlastnictví, přičemž přiznané plnění nedosahuje ani částky pokrývající daňovou povinnost, jež se k předmětným nemovitostem váže.
Odvolacímu soudu konečně stěžovatelé v souvislosti s nákladovými výroky vytýkají, že se vůbec nezabýval otázkou, zda zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by dle ustanovení §150 o. s. ř. žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Oproti očekávání stěžovatelů nespatřuje Ústavní soud v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, resp. v postupu, jenž jeho vydání předcházel, žádné jimi namítané ústavněprávní deficity, jmenovitě takové, jež by mohly mít průmět do sféry jejich ústavně zaručených základních práv.
Přisvědčit nelze v prvé řadě tvrzení stěžovatelů, že odvolacím soudem přijaté závěry nemají oporu v provedeném dokazování; je totiž k připomenutí, že pro stanovení v čase a místě obvyklého nájemného soud vycházel z adekvátního srovnávacího vzorku reálného nájemného (a to pozemků jak ve stejném katastrálním území, tak v katastrálních územích dalších tří obcí - viz str. 4 napadeného rozsudku). Neobstojí ani námitka, že odvolací soud měl dokazování zopakovat, neboť z dokazování provedeného soudem prvního stupně zjevně vycházel, toliko z něj - aniž důkazy jinak hodnotil - dovodil jiné (coby rozhodné) skutkové (a potažmo právní) závěry, a ničeho nelze namítat, pakliže s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99) nepokládal za užitelný znalecký posudek Stanislava Fořta (vycházejícího z nájemného "přiměřeného"), byť v mezích ustanovení §136 o. s. ř., a naopak položil důraz na "nájemné obvyklé" ve srovnatelném prostředí, které bylo žalovaným placeno na základě dříve existujících nájemních smluv.
Stěžovatelům proto nelze přisvědčit v názoru, že napadené rozhodnutí je "zcela nedostatečně" odůvodněné.
Namítají-li stěžovatelé, že odvolací soud zvolil "nepřípustně formalistickou" interpretaci ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), postačí zaznamenat, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, v čem konkrétně má tento nepřípustný formalismus spočívat; Ústavní soud takové znaky sám o sobě neshledal.
Nemá relevantní opodstatnění též námitka, že přiznaný nárok z bezdůvodného obohacení nedosahuje ani výše s předmětnými pozemky spjaté daňové povinnosti. Rozhodne-li se vlastník (např. na základě dlouhodobé ekonomické strategie), že svůj majetek (pozemek) pronajme, může očekávat nájemné v místě a čase obvyklé, jehož výše závisí na celé řadě faktorů, a bezdůvodné obohacení spočívající ve faktickém užívání bez existující nájemní smlouvy se přirozeně pohybuje právě v takto utvářené "cenové" hladině, jejíž vztah k daňové povinnosti vlastníka je jednak nepřímý a jednak jen hospodářský; právo, natožpak ústavně garantované, aby odpovídající výnos převyšoval daňovou povinnost, dovodit nelze, a opak neplyne ani z "dobrých mravů". Jinou otázkou může být ústavní konformita takto stanovené výše daňové povinnosti, ta však předmětem projednávané věci není.
Co do nákladových výroků stěžovatelé tvrdili, že se odvolací soud "řádně" nezabýval podmínkami pro aplikaci moderačního oprávnění, jež zakotvuje ustanovení §150 o. s. ř., což však sdílet bez dalšího nelze, neboť této otázce se odvolací soud naopak na relativně velké ploše věnoval; dovodil však, že důvod k užití tohoto ustanovení nemůže spočívat (v neprospěch žalovaného) v uplatnění nároku zjevně nepřiměřeného ("mimo realitu"). Je logické, že nebyl-li tento úsudek v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci zpochybněn, lze jen stěží zpochybnit na něj navazující důsledky nákladové.
Výše předznamenané hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona je tím odůvodněno; stěžovatelům se zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.
Podle tohoto ustanovení ji Ústavní soud bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu