ECLI:CZ:US:2015:3.US.2091.15.1
sp. zn. III. ÚS 2091/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jany Pikartové, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2015 č. j. 33 Cdo 1374/2015-116, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2014 č. j. 54 Co 146/2014-96 a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. prosince 2013 č. j. 5 C 76/2012-69, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2015, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že je spoluvlastnicí ideální jedné čtvrtiny pozemku č. X1 v katastrálním území Koněšín, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Třebíč, na LV č. X2 pro obec a katastrální území Koněšín (dále jen "předmětná nemovitost"). U Okresního soudu v Třebíči se žalobou domáhala toho, aby soud nahradil projev vůle žalovaného Lubomíra Kaliny (dále jen "žalovaný") uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu, jímž by žalovaný jako prodávající prodal stěžovatelce předmětnou nemovitost v rozsahu jedné ideální čtvrtiny za dohodnutou cenu ve výši 40 000,- Kč a tvrdila, že žalovaný porušil její předkupní právo k předmětné nemovitosti tím, že dne 20. 2. 2012 uzavřel s JUDr. Jiřím Doležalem kupní smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu předmětné nemovitosti, aniž byla dříve nabídnuta k prodeji ostatním spoluvlastníkům.
Okresní soud v Třebíči žalobu zamítl s odůvodněním, že k převodu sice došlo, ale souhlasným prohlášením obou účastníků kupní smlouvy ve smyslu §40 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 26/2007 Sb. došlo k platnému odstoupení od této smlouvy. Žalovaný nebyl proto ve sporu pasivně věcně legitimován. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelka tvrdí, že se podanou žalobou domáhala toho, aby se stala spoluvlastnicí jak předmětné nemovitosti, tak i chaty, která je na pozemku postavena, byť zastavěný pozemek má samostatné parcelní číslo.
Postup účastníků kupní smlouvy shledává stěžovatelka za rozporný s dobrými mravy a je prý i obcházením zákona, jestliže se jeho účastníci tímto způsobem "vyhnuli" povinnosti vyplývající z předkupního práva spoluvlastníka předmětné nemovitosti. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že tento postup účastníků smluvního vztahu tolerovaly, aniž ho vzaly v úvahu při rozhodování o nákladech řízení. Současně stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že pozbyla svého předkupního práva k předmětné nemovitosti za situace, v níž došlo k odstoupení účastníků od kupní smlouvy a tím i k obnovení dřívějších vlastnických vztahů.
II.
Z napadených rozhodnutí se zjišťuje, že soud prvního stupně o žalobě stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, přičemž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 5. 2015 č. j. 33 Cdo 1374/2015-116 dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, přičemž konstatoval, že stěžovatelkou nastolená otázka, jestli právo, které jí svědčilo v okamžiku podání žaloby, mohlo zaniknout na základě smlouvy, které není účastníkem, případně na základě právních úkonů třetích osob, je bezpředmětná, neboť předkupní právo k pozemku parc. č. X1 stěžovatelce nezaniklo.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že část námitek stěžovatelky spočívá na spekulacích či úvahách, které s realitou projednávané věci nesouvisejí.
Jak bylo zjištěno z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 č. j. 54 Co 146/2014-96, stěžovatelka se podanou žalobou domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy v jí specifikovaném znění, přičemž ke dni rozhodování soudu prvního stupně byl jejím předmětem "jen" ideální podíl v rozsahu 1/4 předmětné nemovitosti - pozemku.
Je pravdou, že v okamžiku podání žaloby (dne 7. 6. 2012) stěžovatelce svědčil nárok vzniklý z porušení jejího předkupního práva k předmětné nemovitosti. V průběhu řízení před nalézacím soudem však bylo prokázáno (svědeckou výpovědí JUDr. Jiřího Doležala a výpisem z katastru nemovitostí), že na základě souhlasného prohlášení účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2012, k němuž došlo dne 6. 12. 2012, tito účastníci od kupní smlouvy odstoupili, přičemž tento právní úkon nebyl shledán neplatným, neboť tímto úkonem jeho účastnicí nijak nezasáhli do vlastnických práv jiných (třetích) osob. Důsledkem odstoupení od kupní smlouvy bylo obnovení vlastnického práva JUDr. Jiřího Doležala v rozsahu původního spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti. Za této situace, v níž došlo k obnovení původních vlastnických vztahů k předmětné nemovitosti, tedy byl jednáním účastníků kupní smlouvy "napraven protiprávní stav" porušující nárok stěžovatelky vycházející z jejího spoluvlastnického práva k předmětné nemovitost; nebylo proto možné žalobě vyhovět, neboť žádné právo stěžovatelky v době rozhodování soudu prvního stupně porušeno nebylo.
Procesní postup účastníků dříve platné kupní smlouvy byl zohledněn odvolacím soudem, který v souvislosti s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně za použití ustanovení §150 o. s. ř. uzavřel, že přiznání náhrady nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči stěžovatelce, která v podstatě svůj procesní neúspěch v nalézacím řízení nezavinila.
Další hypotetické úvahy stěžovatelky, jestli by bylo soudy rozhodnuto shodně v případě, že by k odstoupení od kupní smlouvy před rozhodnutím soudu prvního stupně nedošlo, nejsou pro posouzení projednávané věci relevantní. Právní názor, k němuž dospěly oba obecné soudy, je přehledně, srozumitelně a správně vyložen, přičemž je nutné rovněž zdůraznit, že námitky stěžovatelky, zčásti znovu uvedené v projednávané ústavní stížnosti, byly již zevrubně vyvráceny v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu