ECLI:CZ:US:2015:3.US.2099.15.1
sp. zn. III. ÚS 2099/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Frice, zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4927/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 29 Co 58/2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 41 C 176/2011 a ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 41 C 176/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadenými rozsudky zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 5 000 000 Kč jako náhrady škody, jež mu podle jeho názoru vznikla nesprávným úředním postupem v restitučních řízeních, resp. jejich nepřiměřenou délkou. K odvolání stěžovatele proti druhému rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že napadená rozhodnutí obecných soudů "spočívají na nesprávném pojetí restitučních zákonů a na záměně příčiny a následku"; pokud by soudy rozhodly v přiměřené lhůtě, dosáhl by ochrany svých práv, vrácení rodinného majetku a rozvoje na něm založeného podnikání. Stěžovatel zdůrazňuje, že mezi nesprávným úředním postupem (nepřiměřeně dlouhém restitučním řízení) a vzniklou škodou existuje vztah příčinné souvislosti; nebýt toho, stal by se vlastníkem restituovaného majetku včas (nejpozději do roku 1995), a zabránil by jeho "úmyslnému zničení" povinnou osobou. V této souvislosti též namítá, že soudy neměly při vyčíslování škody vycházet z právního stavu v okamžiku skončení původního restitučního řízení (ke dni 13. 10. 2010, kdy již předmětné stavby neexistovaly), nýbrž v roce 1994, tj. kdy řízení skončit mělo, a "kdy Rochovská cihelna byla fungujícím výrobním podnikem").
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že původní vedení povinné osoby z této společnosti vyvádělo majetek, stejně jako fakt, že mu byla dne 25. 5. 1995 nabídnuta částka sedmi milionů korun za převzetí jeho restitučního nároku. Jelikož tyto skutečnosti nebyly obecnými soudy brány v potaz, je dále názoru, že byl v dané věci porušen i princip rovnosti účastníků řízení, neboť nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy (týkající se např. protiprávního zřízení zástavního práva k předmětným budovám, důkazy týkající se inkriminovaného konkurzního řízení - např. o jeho nesouhlasu s odklizením nárokovaných staveb a další).
Nejvyššímu soudu poté stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s řadou jeho v dovolání uplatněných námitek (mj. namítal, že od vydání předmětných staveb upustil až v samotném závěru soudního řízení, kdy byly tyto nenávratně zničeny); nadto se též dovolával analogické aplikace závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Právě to je situace projednávané věci.
Stěžovatel ústavní stížností pokračuje v "paralelní polemice" se závěry obecných soudů, jež jednak ve své podstatě setrvává v podústavní - a tedy prizmatem relevantních kritérií řízení o ústavní stížnosti irelevantní - rovině, a jednak obsahuje námitky, jež se obsahově míjejí s důvody, na jejichž základě obecné soudy jeho žalobu zamítly.
Obecné soudy tak totiž učinily nikoliv proto (jak se podává z obsahu ústavní stížnosti), že neshledaly příčinnou souvislost mezi stěžovatelem tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem (jehož indikace nebyla v řízení sporná, neboť se tak stalo již v jiném soudním řízení), nýbrž výlučně proto, že stěžovatel dle jejich názoru neunesl důkazní břemeno (event. i břemeno tvrzení).
Ani z ústavní stížnosti ostatně není zřejmé, na jakém základě stěžovatel vyčíslil nárokovanou náhradu škody právě ve výši 5 000 000 Kč; zda se žalovaná částka sestává ze skutečné škody (demolované budovy) a ušlého zisku (provozní zisk cihelny), nebo pouze z ušlého zisku či pouze ze skutečné škody. Pakliže by se měla odvíjet od částky 7 000 000 Kč, původně nabídnuté povinnou za odkoupení jeho restitučního nároku, snížené o cenu již vydaných pozemků, postačí odkázat na závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, neboť na nich stěží lze shledat jakékoli ústavněprávní deficity (obdobné platí i co do namítaného znaleckého posudku Ing. Zbyňka Saifrta).
Rovněž v námitce, že obecné soudy nevzaly v úvahu veškeré provedené důkazy, není možné stěžovateli přisvědčit; neprovedení dalších - potenciálně relevantních - důkazů se v projednávané věci rovněž nepodává (např. důkaz o stěžovatelově nesouhlasu s demolicí předmětných staveb v roce 2010 se jeví zjevně nadbytečným, a totéž platí i o důkazu ke zřízení věcného břemene, neboť očividně nemají k tvrzené škodě potřebný věcný vztah).
Závěr obecných soudů, že stěžovatel vznik škody neprokázal, tedy obstojí, a to nejen v ústavněprávní rovině.
Namítá-li dále stěžovatel, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jeho v dovolání uvedenými námitkami, je potřebné uvést, že by se s nimi musel vypořádat jen v případě, že by dovolání bylo přípustné, čemuž tak nebylo, a proti tomuto hodnocení stěžovatel žádnou oponenturu nestaví. Ani v postupu dovolacího soudu Ústavní soud neshledává pochybení, jež by odůvodňovala jeho kasační zásah.
Již jen pro úplnost - a stěžovateli na vysvětlenou - se patří zaznamenat, že oproti jeho očekávání mu závěry dovolávaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 - ve skutkovém a právním kontextu dané věci - příznivé nejsou. Podle tohoto rozhodnutí (viz jeho poslední právní věta) by totiž mohl uplatnit nárok na náhradu škody proti státu toliko za předpokladu, že nesprávný úřední postup, spočívající v tom, že v restituční věci soud nerozhodl v přiměřené době, vedl ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči osobě povinné.
Podobně nepříznivě vůči stěžovatelovu nároku vyznívá judikatura, na niž odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud, jestliže jí koresponduje jistá verze stěžovatelovy náhradově škodové konstrukce.
Je namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo, a shora ohlášená aplikace ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněna.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ve smyslu tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Pouze pro úplnost je možné dodat, že ani v případě vyhovění ústavní stížnosti by nebylo možné zrušit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 41 C 176/2011, neboť byl již zrušen předchozím (ústavní stížností nenapadeným) usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2012.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu