ECLI:CZ:US:2015:3.US.2125.13.1
sp. zn. III. ÚS 2125/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci návrhu stěžovatelky Výroba účelové mechanizace Zlín, akciová společnost, se sídlem ve Zlíně, Louky, K Cihelně 304, IČ: 409 95 801, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23 , proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2013 č. j. 32 Cdo 587/2013-372, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 298/2010-294 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2010 č. j. 13 Cm 1/2008-216, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti MOKATE Czech s. r. o., se sídlem v Praze 10, Počernická 96, IČ: 253 78 449, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení zásady autonomie vůle ve smyslu článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "žalobkyně") uzavřela s právní předchůdkyní společnosti MOKATE Czech, s. r. o., (dále také "žalovaná") dne 27. 10. 1995 smlouvu o dílo, kde se zavázala provést pro žalovanou dodávku a montáž stroje na balení čajových sáčků, přičemž žalovaná se naopak zavázala zaplatit žalobkyni za provedené dílo částku 1.434.000,- Kč bez DPH.
Přestože žalobkyně žalované dne 27. 8. 1996 předmětný stroj předala, zaplatila jí žalovaná pouze zálohu ve výši 1.000.000,- Kč a neuhradila doplatek ceny díla ve výši 749.480,- Kč (včetně DPH).
Žalovaná neuznala nárok tvrzený žalobkyní, neboť podle ní žalobkyně nesplnila svoji smluvní povinnost řádně provést dohodnuté dílo. Termín pro provedení díla byl v uzavřené smlouvě dohodnut do 31. 12. 1995, avšak žalobkyně v této lhůtě dílo žalované nepředala. Proto žalovaná dne 15. 7. 1996 vyzvala žalobkyni k dokončení a předání díla do 25. 7. 1996 s tím, že pokud nebude dílo předáno, odstoupí od smlouvy o dílo. Žalobkyně sice dne 27. 8. 1996 předala žalované předmětný stroj na balení čajových sáčků do zkušebního provozu, avšak tento řádně neplnil svoji funkci. Z tohoto důvodu žalovaná dne 26. 4. 2000 od uzavřené smlouvy odstoupila a vyzvala žalobkyni, aby do 15. 5. 2000 vrátila zaplacenou zálohu ve výši 1.000.000,- Kč a vzala si nefunkční stroj zpět. Žalobkyně poskytnutou zálohu nevrátila, proto se žalovaná domáhala zaplacení uvedené částky rovněž soudní cestou, a to formou vzájemného návrhu.
Krajský soud v Brně rozhodl v pořadí prvým rozsudkem ze dne 6. 6. 2001 č. j. 13/14 Cm 107/98-67 tak, že zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 749.480,- Kč s příslušenstvím, vyhověl vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 69.400,- Kč.
Na základě odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2003 č. j. 8 Cmo 511/2001- 87 a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
Svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 1. 2004 č. j. 13/14 Cm 107/98-108 Krajský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení částky 749.480,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení ve výši 156.550,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svůj závazek ze smlouvy o dílo nesplnila, neboť stroj řádně nepředala žalované, a to ani v dodatečně stanovené lhůtě; odstoupením od smlouvy pak smlouva o dílo zanikla.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 3. 2006 č. j. 5 Cmo 327/2004 - 155 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 749.480,- Kč s příslušenstvím. Dále částečně změnil výrok soudu prvního stupně, kterým vyhověl vzájemnému návrhu žalované, avšak pouze ohledně části požadovaného příslušenství. Rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 156.550,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 58.375,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 č. j. 32 Odo 1103/2006 - 199 tak, že oba výše uvedené rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se náležitě nezabýval tím, zda žalovaná písemně trvala na použití nevhodných pokynů či věcí (předložené dokumentace) i přes další upozornění žalobkyně na nedostatky objednatelem předložené změny dokumentace, jak žalobkyně tvrdila. Pokud by totiž dílo mělo pouze vady způsobené nevhodnými věcmi nebo pokyny žalované jako objednatele a z tohoto důvodu nebylo možné předmět díla dokončit, měla by žalobkyně jako zhotovitel právo na cenu sníženou o to, co nevynaložila, nedokončila-li dílo ve smluveném rozsahu. Podle názoru dovolacího soudu nebylo v předcházejícím řízení postaveno najisto, zda žalobkyně mohla při provádění díla při vynaložení odborné péče zjistit, zda stroj na balení čajových sáčků dle žalovanou předané dokumentace může bezchybně plnit požadované funkce a zda upozornila žalovanou na nevhodnost udělených pokynů, včetně úprav požadovaných zadavatelem v průběhu provádění díla, zda dílo mělo pouze vady způsobené nevhodnými pokyny (dokumentací), na jejichž použití žalovaná písemně trvala, a zda v důsledku těchto vad nedošlo k předání předmětu díla a tím splnění závazku provést dílo. Dovolací soud rovněž označil za nutné prokázat, zda ze strany žalované došlo k řádnému odstoupení od uzavřené smlouvy o dílo.
Dne 30. 4. 2008 vzala žalovaná zpět vzájemný návrh na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, neboť na základě dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou uhradila žalobkyně žalované částku 1.702.815,41 Kč a v souladu s uzavřenou dohodou pak žalobkyně na základě předávacího protokolu převzala od žalované předmětný stroj.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 6. 2009 č. j. 13 Cm 1/2008-71 řízení o vzájemném návrhu žalované zastavil.
Podáním ze dne 4. 12. 2008 navrhla žalobkyně připuštění změny žaloby. Návrhem se nad rámec podané žaloby dále domáhala zaplacení částky 1.702.815,41 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2004 č. j. 13/14 Cm 107/98-108, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2006 č. j. 5 Cmo 327/2004-155 zaplatila pod hrozbou exekuce žalované soudem přiznanou částku 1.702.815,41 Kč. S ohledem na skutečnost, že předmětné rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 32 Odo 1103/2006-199, mělo vzniknout žalované v důsledku plnění žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 1.702.815,41 Kč, které je žalovaná povinna vydat.
Krajský soud v Brně svým pravomocným usnesením ze dne 10. 6. 2009 č. j. 13 Cm 1/2008-75 návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby vyhověl.
Krajský soud v Brně v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 26. 2. 2010 č. j. 13 Cm 1/2008-216 zamítl žalobu o zaplacení částky 749.480,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a o zaplacení částky 1.487.890,41 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Zároveň uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 214.925,- Kč s příslušenstvím (výrok III.). Na náhradě nákladů řízení byla žalobkyně zavázána zaplatit žalované částku 316.686,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně doplnil dokazování ke zjištění, zda žalobkyně ve smyslu §551 obchodního zákoníku řádně splnila tzv. upozorňovací povinnost, a poté uzavřel, že pokud žalobkyně pokračovala v přerušeném provádění díla bez změny pokynů žalovaného nebo jeho písemného sdělení, že trvá na provádění díla dle předané dokumentace a udělených pokynů, porušila svoji povinnost vyplývající z §551 odst. 1 obchodního zákoníku, důsledkem čehož došlo ke vzniku její odpovědnosti za vady způsobené použitím dokumentace předané žalovanou a jejími pokyny, včetně odpovědnosti za nedokončení díla. Odstoupení od smlouvy ze dne 26. 4. 2000 prvostupňový soud označil za řádné a konstatoval, že z toho důvodu vznikla smluvním stranám povinnost vrátit si poskytnutá plnění.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 298/2010-294 změnil uvedený prvostupňový rozsudek ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně částky 214.925,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), potvrdil ho v obou zamítavých výrocích ve věci samé ohledně částek 749.480,- Kč s příslušenstvím a 1.487.890,41 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. dubna 2013 č. j. 32 Cdo 587/2013-372 tak, že část dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu a dále jeho druhému výroku v části týkající se částky 1.487.890,41 Kč s příslušenstvím odmítl podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 občanského soudního řádu, pro neodstranění vad podání; ve zbývajícím rozsahu odmítl dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) občanského soudního řádu pro nepřípustnost.
III.
V reakci na výsledek řízení před obecnými soudy podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že napadenými rozhodnutími těchto soudů byla porušena zásada autonomie vůle, garantovaná článkem 2 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy ve svém rozhodování zaujaly přístup hrubě přehlížející smluvní autonomii, když opomněly zkoumat hospodářskou podstatu smlouvy, skutečnou roli smluvních strana a tomu odpovídající rozložení práv a povinností mezi objednatele a zhotovitele. Zdůraznila, že z textu smlouvy jednoznačně vyplývá, že rolí stěžovatelky (zhotovitele) bylo vyrobit zařízení, jehož návrh a projektovou dokumentaci dodal objednatel, přičemž mělo jít o speciální zařízení s novátorským řešením. Stěžovatelka měla za úkol pouze uvést značně novátorské a experimentální plány objednatele zachycené v projektové dokumentaci do hmotné podoby, proto bylo smluvně ujednáno, že prodlení zhotovitele nebude sankcionováno, pokud jeho důvodem byly závažné vady dokumentace, a že vady díla vzniklé v důsledku vad dokumentace nese objednatel. Soudy měly podle stěžovatelky toto rozvržení rolí, jakož i samotné ratio smlouvy, respektovat.
Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo v jejím případě k odepření spravedlnosti. Dovolací soud postupoval podle jejího názoru příliš formalisticky, když odmítl její návrh, protože podle něj neobsahoval údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud zcela přehlédl obsah argumentace, kterou stěžovatelka v dovolání uvedla a která byla z hlediska náležitostí dovolání dostatečná.
IV.
Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a seznámil se soudním spisem vedeným v předmětné věci u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Cm 1/2008. Ústavní soud dále podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu požádal o vyjádření účastníky řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2015 sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť z podání není patrno, jak soudy vnutily smluvním stranám náhled na smlouvu, kterou mezi sebou uzavřely. Soud má za to, že naopak stěžovatelka podsouvala do znění smlouvy svůj vlastní výklad, vyhovující jejímu přesvědčení o oprávněnosti uplatněného nároku.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 18. 3. 2015 odkázal na obsah svého rozhodnutí, přičemž uvedl, že je považuje za dostatečně odůvodněné.
Nejvyšší soud se k projednávané věci vyjádřil přípisem ze dne 10. 3. 2015, v němž uvedl, že navzdory tvrzení stěžovatelky byly všechny dovolací námitky v jeho rozhodnutí řádně vypořádány. Poukázal na to, že obsahově bylo možné tyto námitky vztáhnout pouze k výroku rozhodnutí odvolacího soudu týkajícímu se částky 749.480,- Kč s příslušenstvím, nikoliv k výrokům ostatním. Ve zbývající části tak dovolání postrádalo důvodu.
Vyjádření obecných soudů neosahovala nad rámec jejich rozhodnutí žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z dosavadního průběhu řízení a k nimž by Ústavní soud měl při svém rozhodování nově přihlížet. Proto tato vyjádření nebyla zasílána stěžovatelce k eventuální replice.
V.
Na základě výše uvedených důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jeho úlohou proto zásadně není přezkoumávat právní či skutkové závěry obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, jestli napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů.
Po prostudování námitek stěžovatelky se Ústavní soud musel v prvé řadě zabývat otázkou, zda obecné soudy při svém rozhodování ve věci nezasáhly do práva stěžovatelky garantovaného článkem 2 odst. 3 Listiny.
Ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny zakotvuje právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. V tomto smyslu jde o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou povinny postupovat tak, aby při výkladu a aplikaci jednoduchého práva přílišným formalismem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá (srov. např. nález ze dne 13. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 43/04).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávaném případě nevybočily z výše uvedených mezí definovaných ústavními předpisy. Dle zjištění Ústavního soudu obecné soudy věnovaly v dostatečném rozsahu pozornost námitkám stěžovatelky stran práv a povinností plynoucích ze smlouvy. Všechny své skutkové i právní závěry přitom zevrubně odůvodnily a náležitě a logicky popsaly úvahy, na nichž založily svá rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by rozhodování obecných soudů bylo ovlivněno prvkem svévole, či trpělo extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry.
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy při svém rozhodování dostatečně zabývaly vůlí smluvních stran vyjádřenou v textu předmětné smlouvy, jakož i námitkami, které v tomto smyslu stěžovatelka v průběhu řízení vznesla. Jejich skutkové závěry a právní hodnocení co do aplikace podústavního práva pak není Ústavní soud oprávněn jakkoliv dále přehodnocovat.
Jde-li o stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání podaného stěžovatelkou, přičemž mu nezbylo než se ztotožnit s argumentací soudu dovolacího. Jak Ústavní soud zjistil z textu dovolání, stěžovatelka v něm nikterak nekonkretizovala důvody, pro které napadala první výrok rozsudku odvolacího soudu a výrok druhý týkající se částky 1.487.890,41 Kč s příslušenstvím. Jak dovolací soud správně uvedl, je podle §242 odst. 3 věty první občanského soudního řádu oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodů uplatněných v odvolání. V případě, že nebyly důvody návrhu ve vztahu k některým výrokům odvolacího soudu v dovolání vůbec uvedeny a tato vada nebyla ani v zákonem stanovené lhůtě odstraněna, lze souhlasit s postupem dovolacího soudu, jenž v této části dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro neodstraněné vady. Ústavní soud nepovažuje postup dovolacího soudu za přehnaně formalistický ani jinak zasahující do základních práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu