ECLI:CZ:US:2015:3.US.2146.15.1
sp. zn. III. ÚS 2146/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 4 Tdo 470/2015-55, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014 č. j. 2 To 65/2014-891 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2014 č. j. 46 T 24/2003-778, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zákon") ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (bod 1/ rozsudku), trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (bod 2/ rozsudku) a trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona [bod 3a), 3b) rozsudku], a odsoudil jej podle §234 odst. 2 tr. zákona, §37a tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškozené podle §229 odst. 1 tr. řádu krajský soud odkázal se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §37a tr. zákona současně zrušil výrok o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, týkající se stěžovatele, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 28 T 2/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2002 sp. zn. 4 To 123/2002, dále výrok o trestu, který mu byl těmito rozhodnutími uložen výše, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Vrchní soud v Olomouci usnesením odvolání stěžovatele a jmenovaného poškozeného podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že provedené důkazy jej nemohou usvědčovat ze spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen. Tvrdí, že v řízení nebyl proveden ani jeden přímý důkaz, který by ho usvědčoval, a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec důkazů, kde by nevznikaly významné pochybnosti o jeho účasti "na celé věci"; s jeho obhajobou se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly. Stěžovatel se dále vyjadřuje k hodnocení důkazů u jednotlivých skutků, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která z nich obecné soudy dovodily, a zpochybňuje výpovědi specifikovaných svědků a poškozených, jakož i závěry soudů stran listinných důkazů, jmenovitě dopisů zajištěných při domovních prohlídkách obviněných, odborných vyjádření a záznamů telekomunikačního provozu. Zjevný a extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním podle stěžovatele neodstranil ani Nejvyšší soud.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
Stojí za připomenutí, že obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří zaznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak z výše uvedených hledisek relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu