ECLI:CZ:US:2015:3.US.2169.15.1
sp. zn. III. ÚS 2169/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martina Janečka a 2. Dalibora Kučery, zastoupených Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně Mgr. Jana Petráska, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zakázal nadepsanému státnímu zástupci pokračovat v porušování jejich ústavně zaručených práv a svobod garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve formě "zásahu orgánu veřejné moci", které podle nich spočívá "v nevydání rozhodnutí o námitce podjatosti jeho osoby uplatněné jejich podáním ze dne 20. 4. 2015", a přikázal mu, aby o uplatněné námitce podjatosti "neprodleně rozhodl".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že z procesních postupů a vyjádření označeného státního zástupce vyplývá, že je v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012 podjatý; ten však na uplatněnou námitku podjatosti (návrhem na vyloučení státního zástupce z vykonávání úkonů trestního řízení ze dne 21. 4. 2015) procesně relevantním způsobem (rozhodnutím) nereagoval. Stěžovatelé považují za nepostačující přípis Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. 5. 2015, podle nějž "je nyní návrh na vyloučení státního zástupce nadbytečný, neboť přípravné řízení bylo již skončeno a státní zástupce Mgr. Jan Petrásek navíc v dané trestní věci již žádné úkony nečiní", jakož i obdobně vyznívající vyrozumění Městského státního zastupitelství ze dne 25. 5. 2015, že jmenovaný státní zástupce "je na stáži a věc byla trvale přidělena Mgr. Mrkývkové...".
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí či postupů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" (o což jediné může jít, není-li tvrzen zásah do práv rozhodnutím) ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.), v němž mimo jiné uvedl, že: "[p]ojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Je evidentní, že ústavní stížností napadený postup státního zastupitelství podmínky "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je Ústavní soud v citovaném nálezu vymezil, nenaplňuje. Především účastník trestního řízení v postavení obviněného má řadu opravných prostředků, kterými se může v průběhu tohoto řízení domáhat nápravy případných pochybení, a to i takových, která mají přesah do ústavně chráněných práv. Teprve konečné rozhodnutí, které již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je možné napadnout ústavní stížností.
Pokud stěžovatelé brojí proti údajnému faktu, že státní zastupitelství proti nim postupuje nezákonně, pak v ústavní stížnosti uplatňované námitky mohou uplatnit v opravných prostředcích, které jim proti skutečnému rozhodnutí (bylo-li by jim nepříznivé) trestní řád poskytuje.
V širších souvislostech - s odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 1935/11 ze dne 27. 7. 2011 - lze současně dovodit, že samotný fakt, že o návrhu stěžovatele nebylo rozhodnuto usnesením, ještě sám o sobě představovat zásah do ústavně chráněných práv nemusí, nehledě na to, jak se v tomto usnesení uvádí, že trestní řízení - hodnoceno v obecné poloze - není řízením návrhovým, ale je ovládáno zásadou oficiality, a i když byl podán procesní návrh, činí se tak zásadně z moci úřední; na tom ničeho nemění, že - v podústavní rovině - nelze pominout ustanovení §31 tr. řádu, na které stěžovatelé poukazují.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 569/09 ze dne 28. 5. 2009 Ústavní soud zaznamenal, v návaznosti na znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci", že naopak "z charakteru jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil resp. vůbec nepočal, se podává, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci, jsou pojmově vyloučeny [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119)". Shodný závěr, vycházející z posledně označeného nálezu, zopakoval Ústavní soud rovněž v usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000 ze dne 11. 4. 2001.
V tomto kontextu pak není ústavněprávně neudržitelný ani odkaz na skutečnost, podávající se ze sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. 5. 2015, že po podání obžaloby (kdy byl podán návrh stěžovatelů) státní zastupitelství již žádné úkony nečinilo, nadále státní zástupce Mgr. J. Petrásek v řízení vystupuje dle pokynu odvolacího soudu jako svědek, pročež, stejně jako proto, že ode dne 1. 4. 2015 vykonává stáž na Nejvyšším státním zastupitelství České republiky, "žádné úkony ani činit nemohl a nemůže". Že Krajské státní zastupitelství v Brně ustanovení §30 tr. řádu neignoruje, pak dokládá tím, že o předchozí námitce podjatosti státního zástupce Mgr. J. Petráska, podané ve stadiu přípravného řízení trestního, bylo tehdy "řádně rozhodnuto".
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
O žádosti stěžovatelů o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu