ECLI:CZ:US:2015:3.US.2181.15.1
sp. zn. III. ÚS 2181/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. prosince 2014 č. j. 21 P 406/2008-207 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015 č. j. 19 Co 64/2015-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 20. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí s tím, že postup obecných soudů považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilou L. P. k návrhu stěžovatelky (matky nezletilé) na úpravu styku otce L. P. s nezletilou rozhodnuto, že se zamítá návrh matky, aby soud zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 21 P 406/2008-104, jímž byla schválena dohoda rodičů ohledně styku otce s nezletilou, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a to ve správném znění, tedy že se návrh matky na změnu úpravy styku otce s nezletilou zamítá, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že celé řízení se neslo v duchu přesvědčit matku o zbytečnosti jejího návrhu, kdy proti ní stála pracovnice orgánu sociálněprávní ochrany dítěte, otec i soud prvního stupně, který pak celé řízení vedl rozvláčně, bez zjevné ochoty ve věci řádně a včas rozhodnout a svůj názor věcně odůvodnit na základě úplného dokazování. Nerovný přístup k účastníkům byl patrný po dobu celého řízení, neboť soud při prvních jednáních "stavěl své náhledy", a to na základě několik let starého znaleckého posudku.
5. Následně stěžovatelka obecným soudům vytkla, že nebyl proveden objektivní důkaz ve formě znaleckého posudku, který prý jako jediný mohl nezkresleně tlumočit názor nezletilé a definovat její aktuální vztah k otci a jeho rodičům, případně i k ní, a to i přes doporučení vyplývající z jiného provedeného důkazu - zprávy ošetřující psycholožky, a dále že soudy obou stupňů shledaly, že "neměla dostatečnou podporu pro realizaci styku otce s nezletilou", přičemž vyšly opět z několika let starého znaleckého posudku. Pokud se soudy spokojily s velmi subjektivním a neprofesionálně odvedeným vyjádřením opatrovníka, nebylo dle stěžovatelky hájeno její právo i právo nezletilé na spravedlivý proces, a ani "právo se v řízení vyjádřit tak, aby toto vyjádření bylo možno považovat za nestranné a dostatečně objektivní", to navíc za situace, kdy je dítě podle mezinárodních úmluv objektem zvláštní ochrany. Tyto zprávy nemohou s ohledem na ostatní provedené důkazy, zvláště pokud "jsou ve vnitřních rozporech" a kdy není dbáno doporučení ošetřujícího lékaře - psychologa, obstát.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
8. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vykla obecným soudům, že nevyhověly jejímu návrhu ustanovit znalce k podání znaleckého posudku (pozn.: z oboru psychologie, a to za účelem zjištění dopadů realizace styku na psychiku nezletilé, jak patrno z napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že z hlediska ústavnosti lze považovat za relevantní tři základní skupiny vad v oblasti tzv. důkazního řízení - první skupina zahrnuje případy, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů a třetí zahrnuje případy svévole při hodnocení důkazů [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Skutečnost, že obecný soud neprovedl důkaz navržený účastníkem řízení, porušení ústavnosti sama o sobě nezakládá; povinností soudu však je řádně zdůvodnit, proč tak neučinil, přičemž dané odůvodnění musí být opřeno o některý z "typových" důvodů, jež jsou z hlediska ústavnosti akceptovatelné [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)].
10. Tato podmínka byla plněna, neboť odvolací soud - po zhodnocení dosud provedených důkazů - považoval doplnění dokazování tak, jak stěžovatelka navrhla, za nadbytečné, s tím, že stěžovatelčino tvrzení bylo jimi vyvráceno, přičemž se vypořádal s poukazem na zprávu psycholožky Mgr. Evy Königsmarkové, kterou stěžovatelka argumentovala i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka sice zřejmě pro údajné vnitřní rozpory s tímto hodnocením nesouhlasí, ovšem ani takový nesouhlas opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže - mezi ústavně relevantní vady tzv. důkazního řízení patří (až) existence "extrémního rozporu" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)], tento rozpor však výslovně namítán nebyl, a ani z ústavní stížnosti neplyne, jakého konkrétního pochybení již zmíněného charakteru se obecné soudy měly dopustit; stěžovatelka tedy po Ústavním soudu požaduje, aby sám "přehodnotil" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, což mu ovšem - jako nikoliv zmíněné "superrevizní" instanci v systému obecné justice - nepřísluší.
11. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu