ECLI:CZ:US:2015:3.US.2239.15.1
sp. zn. III. ÚS 2239/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Za zdravý Ráječek, o. s., se sídlem Zábřeh, Říční 1669/1, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015 č. j. Nc 36/2015-501 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2014 č. j. 5 Cm 6/2009-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou společnost WANEMI CZ, a. s., podala proti stěžovateli a konkretizovaným fyzickým osobám ve věci ochrany dobré pověsti a Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením nevyhověl návrhu stěžovatele na opravu odůvodnění tohoto rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že sice dosáhl zamítnutí žaloby, avšak rozsudek Krajského soudu v Ostravě obsahuje některé pasáže, které vedlejšímu účastníkovi (žalobci) poskytují "faktickou satisfakci", a přitom postrádají oporu v provedených důkazech, resp. ve skutkových zjištěních soudu. Vrchní soud v Olomouci nedostál povinnostem vyplývajícím z §165 o. s. ř., pakliže návrhu na opravu odůvodnění nevyhověl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Tak tomu je i v daném případě.
Obecně platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž zamítl návrh stěžovatele na opravu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, nemá Ústavní soud obecnému soudu co vytknout. Podle §165 odst. 1 o. s. ř. platí, že nemá-li odůvodnění rozsudku podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno, přičemž o návrh podle §165 o. s. ř. jde tehdy, jestliže je nepochybné, že účastník nemá výhrady proti výroku rozsudku. Oprava se může týkat jen skutkových zjištění soudu, tedy výkladu uvedeného v odůvodnění o tom, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv, popřípadě o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, a závěru o skutkovém stavu věci; důvodem opravy tedy může být jen ,,rozpor s obsahem spisu". Oprava odůvodnění není přípustná v části, v níž soud uvedl, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů, jak se vyjádřil žalovaný (či jiný účastník řízení), a v níž vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, důvody, proč neprovedl další důkazy, jakož i právní posouzení věci. Návrh na opravu odůvodnění rozsudku musí obsahovat přesný návrh, která konkrétní věta odůvodnění má být vypuštěna, nahrazena či změněna. V řízení o tomto návrhu nemůže soud provádět dokazování, které bylo v řízení ve věci samé navrhováno, ale provedeno nebylo, a nemůže také hodnotit jinak provedené důkazy, než se tak stalo v rozsudku, o jehož opravu důvodů se žádá.
Vrchní soud v Olomouci řádně vyložil, z jakých důvodů nepovažuje návrh stěžovatele na opravu odůvodnění soudu prvního stupně důvodný; především proto, že se domáhá nahrazení hodnotících úsudků, které na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil, hodnotícími úsudky vlastními. Podle soudu tak návrh vybočuje z podmínek upravených §165 o. s. ř., jelikož o nedostatek podkladu ve zjištění skutkového stavu nejde.
Dlužno zaznamenat, že úprava, obsažená v předmětném zákonném ustanovení, je odrazem zákonodárcovy úvahy, podle níž i odůvodněním rozsudku mohou být dotčeny oprávněné zájmy účastníka, a je proto namístě poskytnout mu možnost jeho přezkumu (k tomu srov. Lavický, P. Komentář k §165 o. s. ř. In: Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 773). Není-li však ústavně zaručeno samo o sobě ani právo podat odvolání proti výroku rozhodnutí vydaného v občanskoprávních věcech, pak argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že ústavní ochrany nepožívá ani právo podat odvolání proti důvodům rozhodnutí, resp. právo podat návrh na opravu odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §165 odst. 1 o. s. ř.
To platí s výjimkou zjevného excesu, resp. nepředvídatelné libovůle (viz výše), jež však v dané věci spatřovat nelze.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů tedy nezasáhla do základních práv stěžovatele, pročež ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu