ECLI:CZ:US:2015:3.US.2275.15.1
sp. zn. III. ÚS 2275/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Týnovského, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 Co 500/2013-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 10 C 151/2012-46 rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 180 000 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 89 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 90 625 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 12 100 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 tento rozsudek změnil do podoby výroku, jímž deklaroval, že "v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 178/98 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé v přiměřené lhůtě" (výrok I) a že žaloba "ohledně částky 89 375 Kč" se zamítá; v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Na základě sužovatelovy ústavní stížnosti proti posledně uvedenému nákladovému výroku jej Ústavní soud nálezem ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2434/14 zrušil, a to pro nedostatek potřebného odůvodnění.
Následným, a ústavní stížností napadeným, usnesením Městský soud v Praze rozhodl tak, že se stěžovateli (žalobci) "nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".
V odůvodnění soud uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval dle §142 odst. 1 o. s. ř., přistoupil však - se zřetelem k důvodům hodným zvláštního zřetele - k aplikaci §150 o. s. ř., a na tomto základě stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů odepřel; podrobné důvody takového postupu soud obšírně vyložil, stěžovateli jsou známy, a na tomto místě je reprodukovat netřeba.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ústavně nekonformní aplikací §150 o. s. ř. odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel soudu jmenovitě vytýká, že a) v řízení, jež se týkalo náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení, nelze argumentovat úvahami o jeho předchozím odsouzení v řízení trestním, b) odvolací soud opomenul jakkoliv reagovat na jeho námitku, že "v posuzovaném řízení to byl on, kdo byl převážně úspěšný, když zde soud jednoznačně konstatoval, že poškození zde neměli tak hodnotné věci, jak tvrdili, a že sami si počínali prapodivně, když si tyto věci za více než půl roku neodnesli", a c) pochybil při posuzování jeho majetkových poměrů, neboť soudu nepřísluší, aby jej - jako osobu s nízkými příjmy - kritizoval za jeho životní styl s tím, že "že se má jít registrovat na úřad práce či si najít lepší výdělek". Nad rámec uvedeného též stěžovatel "nepovažuje za správné ohánět se morálkou" v případech vycházejících z nájemních vztahů "před více než 15-ti lety", a to za situace, kdy "práva nájemníků byla neadekvátně vychýlena na jejich stranu v neprospěch pronajímatelů", kteří si v této situaci "mnohdy v nastalém zoufalství pomáhali i protiprávně".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel se v ústavní stížnosti především dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo - v jeho procesní větvi - mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a poté, co jemu nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno, se odvolací soud jeho námitkami (vtělenými do zaslaného vyjádření) obšírně zabýval, a následné nákladové rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - ve větvi "věcné" - jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ani taková situace v dané věci nenastala.
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí výše vymezené "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Takto předznačené zúžení prostoru ústavněprávního přezkumu nákladových výroků v občanskoprávním řízení je z povahy věci zdůrazněno právě v případech, kdy mu má být podrobena otázka zákonnosti aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř.; výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" totiž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje vskutku extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria; podstatné pak je, že nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Takto rigorózně stanovené podmínky v dané věci splněny nejsou očividně, a tím má Ústavní soud své možnosti ke stěžovatelově námitce, že se odvolací soud bezdůvodně uchýlil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., za vyčerpané. Z hledisek ústavněprávních, odvíjejících se z dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny, stojí za zdůraznění, že jim implicitní požadavek řádného odůvodnění nákladového výroku odvolací soud naplnil bezezbytku, a to jak jeho rozsahem, tak úplností (vypořádáním kontrérních názorů stěžovatele), jakož i - konečně - jeho logickou stavbou a věcnou konzistencí.
Stěžovateli pak již jen na vysvětlenou, a ve vztahu k námitkám, obsaženým v ústavní stížnosti, se patří zdůraznit dvojí:
Za prvé, odvolací soud nikterak nezpochybnil jeho úspěch ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. (což ostatně není - ve vztahu k požadavku "plného úspěchu" - zcela samozřejmé, pakliže uplatněný nárok na peněžní kompenzaci byl zamítnut), a jeho pozornost se - na tomto základě - obracela k otevřené moderaci dle §150 o. s. ř., což je nejen možné, nýbrž (obecně vzato) i nezbytné, resp. správné.
Za druhé, východisko, která zvolil odvolací soud pro úvahy na náhradově nákladové téma ustanovení §150 o. s. ř. (což jest zdůraznit potud, že jsou vedeny mimo věc samu) ve smyslu subjektové identifikace v dané věci uplatněného nároku jako nároku sledujícího obnovení "morální integrity poškozené osoby" (stěžovatele), je evidentně legitimní (zejména z ústavněprávního pohledu), a jemu logicky odpovídá i místo a váha hodnocení celkového kontextu vzniku a příčin soudního řízení, s nímž stěžovatel svůj nárok spojuje. Oproti názoru stěžovatele je pak tudíž nejen akceptovatelné, nýbrž i vůbec namístě (jak uvažoval odvolací soud) klást důraz na to, že tento spor mohl stěžovatel odvrátit tím, že by adekvátně reagoval na důsledky předchozího vlastního trestního odsouzení a postavení pozdějších žalobců coby jím poškozených. Pakliže tak stěžovatel neučinil, sám nutně zájem, sledovaný v nynějším řízení (viz výše), diskvalifikoval, což je vskutku způsobilé založit jemu nepříznivý důsledek (spolu s tím, že nedosáhl na odškodnění materiální ve věcné rovině) i v rovině náhradově nákladové - z hledisek §150 o. s. ř. - jak jej založil odvolací soud. Ani "neadekvátně vychýlená" právní úprava "v neprospěch pronajímatelů", jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, jej nemohla "morálně" legitimovat (byť v situaci "nastalého zoufalství") k tomu, aby si "pomohl protiprávně". Za těchto okolností je pak stěžovatelova oponentura vůči úvahám odvolacího soudu o jeho majetkových poměrech již podružná; ostatně jestliže odvolací soud poukazoval na to, že v daných souvislostech je významná nikoli (jen) fakticita, nýbrž i majetková (příjmová) potencionalita, je i zde jeho přístup správný, a to nejen podústavně.
Na podkladě řečeného je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu