ECLI:CZ:US:2015:3.US.2277.14.1
sp. zn. III. ÚS 2277/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Vinařice a 2/ A. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupených JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 6 To 19/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2001 č. j. 3 T 14/99-3539 stěžovatele shledal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odstavců 1 a 4 tr. zákona, odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a dále jim uložil trest zákazu výkonu činnosti a povinnost náhrady škody poškozené v celkové výši 71 600 000 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 5 To 30/02 zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 7 Tdo 243/2006 jeho dovolání odmítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2006 č. j. 6 To 57/2006-4827 zrušil výrok o jejím trestu a nově ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků; její dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 7 Tdo 813/2007 odmítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 3 T 14/99 zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení; toto rozhodnutí stěžovatelka napadla stížností, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 6 To 49/2010 zamítl. Podobně Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2012 č. j. 3 T 2/2011-5352 zamítl i stejný návrh stěžovatele a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2012 č. j. 6 To 70/2012-5358 jeho následnou stížnost zamítl.
Ústavní soud sp. zn. IV. ÚS 3200/13 ze dne 5. 3. 2014 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 3 T 14/99 a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 č. j. 3 T 14/99-3539 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006 č. j. 6 To 57/2006-4827 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 7 Tdo 813/2007; a dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 3 T 2/2011 a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 č. j. 3 T 14/99-3539 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 5 To 30/02 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 7 Tdo 243/2006.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 7. 2. 2014 č. j. 3 T 14/1999-5472 rozhodl tak, že: "podle §283 písm. d) tr. řádu se návrhy na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2001 pod sp. zn. 3T 14/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006 pod č. j. 6 To 57/2006-4827 stran odsouzené (stěžovatelky) a pravomocným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2001 pod sp. zn. 3T 14/99 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003 pod sp. zn. 5 To 30/2002 stran odsouzeného (stěžovatele), zamítají, jelikož nebyly shledány důvody pro obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu".
Vrchní soud v Praze jako nedůvodnou zamítl stížnost, již stěžovatelé proti tomuto usnesení podali [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Vrchní soud v Praze tímto usnesením pochybil, jestliže nepovažoval za novou skutečnost jejich oponenturu postupu téhož soudu v původním řízení, který o jimi podaném odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 sp. zn. 3 T 14/99 jednal v jejich nepřítomnosti (zdržovali se v zahraničí až do doby zajištění a vydání do České republiky), ačkoliv o to ve smyslu ustanovení §202 odst. 4, 5 tr. řádu nepožádali. Vrchní soud v Praze též neuznal "jako zcela nový důkaz" navrhované "zpracování znaleckého posudku na pravost podpisu Dr. Šlajera, bývalého šéfa fondu Consus", a neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že byl v rozporu s ustanovením §281 tr. řádu odňat svému zákonnému soudci.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle podání stěžovatelů ze dne 6. 10. 2014 jim bylo ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze doručeno dne 4. 5. 2014. Jestliže stěžovatelka ústavní stížnost podala až dne 26. 8. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
Stěžovatel zahájil řízení o ústavní stížnosti návrhem (sepsaným mimo rámec zastoupení advokátem) předaným k poštovní přepravě dne 2. 7. 2014, tj. včas, v důsledku čehož je třeba se zabývat tím, zda v jeho případě skutečně došlo k zásahu do základních práv nebo svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Důkazy a skutečnosti musí být "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatelé v návrhu na povolení obnovy především uplatnili námitky, které měly povahu námitek proti procesním postupům (Vrchní soud v Praze v původním řízení "jednal v jejich nepřítomnosti"); existenci "nových" skutečností tím však netvrdili a nedovolávali se předmětnou výtkou ani nových důkazů, jež by mohly být v řízení o obnově relevantní.
Znalecký posudek, jehož se stěžovatelé naopak dovolávali, je způsobilý založit toliko argument proti věcné správnosti původních skutkových zjištění (což také stěžovatelé vskutku dovozují), nikoli však argument objektivně založené specifické skutkové neúplnosti, což jediné může být ve vztahu k institutu obnovy řízení relevantní. Jinak řečeno, ani skutkově jinak vyznívající další znalecký posudek zde sám o sobě důvod obnovy nepředstavuje, jak výslovně konstatoval Vrchní soud v Praze.
Řízení o povolení obnovy před obecnými soudy deficitem spravedlivého procesu netrpí; naopak je zjevné, že stěžovatelé v návrhu na zahájení tohoto řízení vznesli takovou kritiku původního řízení, jež již pojmově není institutu obnovy
řízení podřaditelná, což obecné soudy výstižně vyjádřily jak ve výrocích přijatých usnesení, tak v jejich odůvodněních.
Dlužno zaznamenat, že Vrchní soud v Praze se s poukazem na obsah Rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2014 adekvátně vypořádal též s námitkou týkající se "odnětí zákonnému soudci".
Patří se tudíž uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh opožděný, které podle §43 odst. 2 písm. a), resp. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu