ECLI:CZ:US:2015:3.US.2284.15.1
sp. zn. III. ÚS 2284/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Moslera, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj - Územní pracoviště v Příbrami ze dne 29. 6. 2015, č. j. 3043859/15/2120-50523-203136, spojené s návrhem na zrušení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí finančního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o platebním výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2014. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého: "Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle §7 výdaje podle §7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle §9 výdaje podle §9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže uplatnit daňové zvýhodnění".
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, a stěžovatel sám tak i uvádí, že nebrojí primárně proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil napadené ustanovení zákona. Stěžovatel totiž zpochybňuje toliko ústavně konformní charakter aplikovaného ustanovení. Ve své ústavní stížnosti namítá, že se cítí být diskriminován na svých základních právech aplikací napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů, na základě kterého jsou poplatníci platící daň ze samostatné výdělečné činnosti zbaveni možnosti uplatnit daňové zvýhodnění, pakliže uplatní výdaje snižující základ daně v paušální výši stanovené zákonem.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřil k podmínkám přípustnosti svého návrhu, neboť si je vědom toho, že nepodal proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu odvolání a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že se v daném případě jedná o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V této souvislosti stěžovatel uvádí, že na základě statistiky Českého statistického úřadu, o kterou v minulosti stěžovatel požádal, vyplývá, že je napadeným ustanovením zákona o daních z příjmů dotčeno přibližně 289 000 osob. Uvedený počet dotčených osob považuje stěžovatel za dostatečně významný pro to, aby stížnost mohla být považována za významně přesahující jeho vlastní zájem a tedy způsobilá k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V návaznosti na uvedené poukazuje stěžovatel zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2340/13, ze dne 16. 9. 2014, vydaný ve věci slevy na dani z příjmu pro starobní důchodce.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel si je vědom toho, že namísto podání odvolání napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí finančního úřadu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho vlastních zájmů.
Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 599/02; usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 242/03; usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 836/09; z komentářové literatury srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.).
O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. nález ze dne 29. listopadu 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151), nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), nález ze dne 9. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), usnesení ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, usnesení ze dne 15. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 360/05 a usnesení ze dne 23. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikatorní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04, ze dne 16. června 2005 a sp. zn. IV. ÚS 1671/11, ze dne 12. dubna 2012).
Jak je uvedeno výše, stěžovatel za takovou významnou skutečnost považuje počet osob dotčených napadeným ustanovením zákona o daních z příjmů. Podle stěžovatele je již tento počet dotčených osob dostatečně významný pro to, aby stížnost mohla být považována za významně přesahující jeho vlastní zájem.
Ústavní soud však konstatuje, že uvedená námitka stěžovatele shora uvedený výjimečný ráz nemá a stěžovatel tak tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložil (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3592/14, ze dne 16. 12. 2014).
Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že se napadená právní úprava dotýká velkého počtu osob. Tato skutečnost však ještě neodůvodňuje závěr o přesahu vlastních zájmů stěžovatele, neboť ten není dán bez dalšího již tím, že namítané porušení ústavních práv má mít původ v aplikaci určitého právního předpisu, jenž upravuje právní vztahy neurčitého počtu osob, a to i kdyby jej přinejmenším pro některé případy své aplikace nebylo možné vyložit ústavně konformním způsobem. Smyslem §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž není stanovení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti za účelem iniciování konkrétní kontroly norem (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3005/13).
Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele tak není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením §64 zákona o Ústavním soudu (usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005).
Na přesah vlastních zájmů stěžovatele proto může Ústavní soud usuzovat toliko z vnějších okolností, např. neústavnost napadeného právního předpisu je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu ho zrušit, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Takové okolnosti však v posuzované věci dány nejsou.
Ústavní soud připomíná, že pokud by stěžovatel podal odvolání proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu, měl by pro případ, že by tomuto odvolání nebylo vyhověno, možnost nechat přezkoumat věc ve správním soudnictví, tedy obecnými soudy, které jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Tato povinnost se přitom vztahuje i na posouzení, zda určité zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a nepůsobí z tohoto důvodu porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Dospějí-li totiž obecné soudy k závěru, že tomu tak je a předmětné ustanovení zároveň dosud nebylo nebo není předmětem meritorního posouzení ze strany Ústavního soudu z hlediska obdobných námitek, musí věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k přezkumu v rámci řízení o kontrole norem, jehož výsledky se pak mohou promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. I kdyby však dospěly k názoru opačnému, tedy že předmětné zákonné ustanovení není protiústavní, mělo by takovéto posouzení pro účastníka smysl, neboť by mu již v řízení před obecnými soudy byly vysvětleny důvody, pro které jeho námitkám nebylo možné přisvědčit.
Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2340/13, ze dne 16. 9. 2014, kterého se stěžovatel v souvislosti se svojí argumentací o přípustnosti své ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud upozorňuje na okolnosti citované věci, kdy jednak v době před podáním ústavní stížnosti byl Ústavnímu soudu podán také návrh skupiny senátorů na zrušení identické části zákona a současně stěžovatelka v dané věci rovněž, vedle poukazu na vysoký počet osob dotčených jí napadenou právní úpravou, dokládala také relevantní informace, které byly uveřejněny v hromadných sdělovacích prostředcích, o připravovaném podání množství ústavních stížností jiných osob v obdobných případech.
V nyní posuzované věci však stěžovatel kromě shora uvedeného, tedy zejména poukazu na počet osob dotčených současnou právní úpravou, netvrdí žádné další skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci důvodů pro to, aby byla jeho věc projednána Ústavním soudem ještě předtím, než by tak mohly učinit obecné soudy. Lze proto shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje a nezbylo mu, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného zákonného ustanovení, podaný na základě §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu