ECLI:CZ:US:2015:3.US.2288.15.1
sp. zn. III. ÚS 2288/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V. T., t. č. ve Vazební věznici Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129, a to o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087, takto:
I. Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 se odkládá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129, jimiž jmenované soudy nevyhověly jeho žádosti o povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012.
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost jmenovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087, na jejichž základě mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění ve smyslu §80 trestního zákoníku.
II.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012, jímž byl zrušen prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087, byl stěžovatel - pod totožností L. V. T., narozen ve Vietnamské socialistické republice, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky - odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. l trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §80 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 6 Tdo 479/2013.
Následnou ústavní stížnost proti jmenovaným rozhodnutím obecných soudů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 3328/13 jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Již v původním řízení před obecnými soudy stěžovatel namítal, že realizace trestu vyhoštění by představovala přímé ohrožení jeho života, neboť v zemi jeho původu mu hrozí uložení trestu smrti. Svou námitku nicméně nedoložil konkrétními skutečnostmi, z toho důvodu jí soudy, včetně soudu Ústavního, nepřisvědčily.
Jelikož stěžovatel po právní moci rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění neuposlechl výzvy k vycestování z České republiky, byl na základě příkazu Krajského soudu v Praze zatčen a usnesením jmenovaného soudu ze dne 31. října 2014 sp. zn. 7 T 22/2012 vzat do vyhošťovací vazby. V rámci vazebního zasedání obhájce stěžovatele poprvé zmínil odlišnou totožnost stěžovatele, jakož i to, že obhajoba má k dispozici rozsudek vietnamského soudu, v němž jsou uvedeny skutečnosti, které by mohly vést k jeho odsouzení a případnému ohrožení absolutním trestem.
Dne 12. listopadu 2014 podal stěžovatel Krajskému soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že se mu podařilo získat nové důkazy prokazující, že v případě realizace trestu vyhoštění bude vystaven hrozbě trestu smrti. Obhájce stěžovatele v návrhu uvedl, že odsouzený vystupující v předmětné trestní věci v České republice pod identitou L. V. T. je ve skutečnosti osobou N. V. T., která měla být zapojena do trestní kauzy vedené ve Vietnamské socialistické republice. Tuto skutečnost podle obhajoby prokazuje rozsudek Vientamské socialistické republiky, resp. Nejvyššího lidového soudu ze dne 25. 5. 2005, který v odůvodnění obsahuje informace o tom, že se osoba jménem N. V. T. podílela na drogové činnosti stíhané organizované skupiny. Totožnost odsouzeného L. V. T. a osoby jménem N. V. T. se obhajoba snažila doložit osobním dokladem stěžovatele, obsahujícím jeho otisky prstů, ale i spisem Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-46/LE-LE05-2013.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129 návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl, protože nezjistil, že by byly dány důvody pro obnovu řízení podle §278 trestního řádu. Podle jeho názoru nebyly navrženy žádné nové důkazy či nové skutečnosti, které by mohly v souvislosti s již provedenými důkazy přinést jiné rozhodnutí o vině či trestu.
Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
III.
Stěžovatel se domnívá, že usnesením prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost na povolení obnovy řízení, jakož i následným zamítnutím stížnosti proti tomuto usnesení, bylo zasaženo do jeho základních práv. Obecné soudy podle něj nedostály požadavkům, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť jejich rozhodnutí vykazují zjevné znaky nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že jde o zcela výjimečnou situaci spojenou se zcela výjimečnými důsledky pro odsouzeného, a soudní rozhodování by proto mělo být podrobeno zvýšeným nárokům.
Žádost o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jimiž byl za výše jmenovaný přečin odsouzen k trestu vyhoštění, stěžovatel zdůvodňuje tím, že se v současné době nachází ve vyhošťovací vazbě, přičemž fakticky kdykoliv může být realizováno jeho vyhoštění do země původu, kde je ohrožen trestem smrti. Výkon rozhodnutí tak pro něj může mít zcela fatální důsledky. Stěžovatel má za to, že odložení trestu vyhoštění nemůže podstatným způsobem ohrozit jakýkoliv veřejný zájem, a to mimo jiné i z toho důvodu, že se stěžovatel aktuálně nachází ve vyhošťovací vazbě a je tedy plně pod kontrolou státních orgánů.
IV.
Ústavní soud si po obdržení předmětné ústavní stížnosti neprodleně vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2012, z jehož obsahu vycházel při posouzení návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí obecných soudů.
Jedním z nástrojů, kterými Ústavní soud disponuje ve snaze efektivně přispívat k ochraně základních práv, je i oprávnění odložit vykonatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí připadá v úvahu za striktně stanovených podmínek uvedených v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle něj může k tomuto opatření Ústavní soud přistoupit, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanovené podmínky byly v projednávaném případě naplněny.
Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování otázky odkladu vykonatelnosti předmětných rozhodnutí nemohl odhlédnout od povahy ohroženého zájmu a závažnosti následků, které by pro stěžovatele mohly nastat v případě výkonu uloženého trestu vyhoštění, pokud by se jeho námitky ukázaly jako důvodné.
Stěžovatel svůj návrh na povolení obnovy řízení zdůvodnil existencí nových skutečností a důkazů, které měly potvrzovat jeho již v předchozím řízení deklarovanou obavu, že by v rámci trestního stíhání v zemi původu mohl být ohrožen uložením trestu smrti. Ačkoliv obecné soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení argumentům stěžovatele nepřisvědčily, Ústavní soud podotýká, že je nelze a priori považovat za nezpůsobilé založit důvod pro obnovu předmětného trestního řízení a případné přehodnocení uložení trestu vyhoštění. Naopak pokud by stěžovatel prokázal existenci nových skutečností či důkazů prokazujících jeho reálné ohrožení absolutním trestem při vyhoštění do země původu, šlo by nepochybně o důvod pro povolení obnovy řízení. V obnoveném řízení by následně trestní soudy musely zkoumat, zda uložení trestu vyhoštění ve vztahu ke stěžovateli nevylučuje skutečnost předpokládaná v ustanovení §80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, tj. hrozící nebezpečí, že by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Jak bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je efektivních ochrana základních práv a svobod dotčených osob. Vyhoštěním stěžovatele před rozhodnutím Ústavního soudu ve věci samé by byla tato ochrana ve vztahu ke stěžovateli znemožněna, a přezkum v rámci ústavního soudnictví by tak v projednávaném případě pozbyl svůj primární význam. Ze specifického charakteru projednávaného případu vyplývá, že by účinné ochraně práv stěžovatele mohl zabránit nikoliv výkon těch rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatel ústavní stížností přímo napadá, nýbrž výkon soudního rozhodnutí, kterým byl trest vyhoštění stěžovateli uložen a o jehož změnu ve skutečnosti stěžovatel veškerým svým procesním postupem usiluje. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl odložit vykonatelnost ve výroku označeného rozhodnutí navzdory tomu, že nejde stricto sensu o rozhodnutí napadené ústavní stížností. Uvedený postup, který lze považovat za výjimečný, Ústavní soud zdůvodňuje závažností a naléhavostí chráněného zájmu, který by mohl být příliš restriktivním a formalistickým výkladem ohrožen.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal konečný výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že stěžovatel předložil dostatečně pádné, aktuální a přesvědčivé argumenty dokládající potenciální rizika, jež by mu mohla vzniknout v souvislosti s výkonem předmětného rozhodnutí. Neshledal přitom, že by odložením jeho vykonatelnosti byl ohrožen důležitý veřejný zájem, případně mohla vzniknout újma jiným osobám. Ústavní soud zdůrazňuje, že odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jímž byl stěžovateli uložen trest vyhoštění, nebrání tomu, aby byl stěžovatel nadále ponechán ve vyhošťovací vazbě, jsou-li naplněny důvody dle §350c odst. 1 trestního řádu.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 vyhověl.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087 Ústavní soud konstatuje, že uvedený rozsudek byl v celém rozsahu zrušen výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu, a nelze tedy hovořit o jeho vykonatelnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh stěžovatele v této části odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu