ECLI:CZ:US:2015:3.US.2308.15.1
sp. zn. III. ÚS 2308/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Vlasáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. KRPA-438680-16/TČ-2014-001491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní soud obdržel dne 29. července 2015 návrh podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem v záhlaví uvedených orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v neprovedení účinného šetření ve věci zahájené stěžovatelovým trestním oznámením, došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), pokračovat v uvedeném porušování stěžovatelových ústavních práv.
2. Stěžovatel podal jako oznamovatel a člen spolku Česká fotbalová unie 1910 dne 30. září 2014 orgánům činným v trestním řízení podnět pro podezření ze spáchání trestného činu v souvislosti s uzavřením, okolnostmi uzavření a prezentací nájemní smlouvy uzavřené mezi městskou částí Praha 10 (dále též "městská část") a Bohemians Praha 1905, a. s. (dále též "fotbalový klub"). Podstatou podaného trestního oznámení byla kritika hospodaření s veřejným majetkem městské části Praha 10 a lživé informování veřejnosti o něm. Z tzv. vyšetřovacího spisu policejního orgánu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že policejní orgán následně přímo vyslechl několik osob, včetně stěžovatele, a vyžádal si listinné materiály, týkajících se zejména jednání zastupitelstva městské části Praha 10 v otázkách řešení situace okolo fotbalového stadionu zvaného Ďolíček a hospodaření s majetkem městské části, jakož i fotbalového klubu Bohemians Praha 1905, a. s. Po vyhodnocení těchto skutečností dospěl policejní orgán k závěru, že nedošlo k spáchání trestného činu a stěžovatelův podnět dne 3. března 2015 odložil, neboť si ověřil, že stěžovatelem tvrzená (a údajně nehospodárná) smlouva nebyla mezi fotbalovým klubem a městskou částí vůbec uzavřena, pročež nemohlo dojít k žádné újmě na majetku městské části. Celý problém dle policejního orgánu vznikl "nešťastnou prezentací" situace na tiskové konferenci, jež mohla u veřejnosti způsobit chybné porozumění skutečného stavu. Tento závěr potvrdilo i Městské státní zastupitelství v Praze vyrozuměním ze dne 28. května 2015 a doplnilo názor policejního orgánu v tom směru, že předmětná prohlášení na tiskových konferencích nemají žádné trestněprávní dopady, neboť nezpůsobila žádnou újmu, a posoudit jej může pouze veřejnost z hlediska etiky.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele nesplnily orgány činné v trestním řízení svou povinnost provést účinné vyšetřování okolností uvedených ve stěžovatelem podaném trestním oznámení. Stěžovatel v tomto podnětu uvedl skutečnosti, dle kterých je evidentní, že jednáním některých představitelů městské části Praha 10, popř. i klubu Bohemians Praha 1905, a. s., došlo k porušení zákona, neboť vydáváním veřejných prostředků toliko jednomu subjektu dochází k poškozování dalších subjektů činných ve sportu, včetně spolku, jehož členem je stěžovatel. Vedle toho vznikla značná újma i veřejnosti, zejména občanům městské části Praha 10, když smlouva byla navíc uzavřená v rozporu s usneseními přijatými radou a zastupitelstvem této městské části. Tyto okolnosti však orgány činné v trestním řízení dostatečně neprověřily, čímž porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování, jak je pojaté v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových výše uvedených práv, a dále zakázal policejnímu orgánu pokračovat v jejich porušování.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Právem na účinné vyšetřování se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. srpna 2015; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce.
6. Ani při namítaném porušení tohoto práva tak nemůže Ústavní soud vyhovět stížnosti, která má charakter tzv. actio popularis. V projednávané věci nebyla dle Ústavního soudu naplněna základní podmínka, tj. existence ústavně relevantní újmy na stěžovatelových subjektivních právech zakotvených v Listině. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze neurčitě uvádí, že favorizováním jednoho sportovního subjektu dochází k poškozování dalších subjektů činných ve sportu, zejména pak v kopané, a to včetně spolku, jehož je stěžovatel členem. Takové tvrzení je zcela obecné a nepodložené tvrzením o porušení ústavně zaručeného práva oznamovatele. Nad rámec uvedeného lze třeba uvést, že policejní orgán vedl v dané věci poměrně široké šetření (zejména majetkových poměrů ve fotbalovém klubu Bohemians Praha 1905, a. s.), a ani stěžovatel v ústavní stížnosti neupřesňuje, jaké další úkony by měl policejní orgán za účelem objasnění věci ještě provést.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu