ECLI:CZ:US:2015:3.US.2335.15.1
sp. zn. III. ÚS 2335/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Jiřího Remo, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Veveří 365/46, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2015 č. j. 33 Cdo 5192/2014-76 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2014 č. j. 27 Co 352/2013-55 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2013 č. j. 55 C 79/2012-23, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2013 č. j. 55 C 79/2012-25, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2015, napadá stěžovatel Ing. arch. Jiří Remo (dále rovněž "navrhovatel" nebo "žalovaný") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, dále jen ("Listina") a článku 90 Ústavy ČR.
Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v údajně "přepjatě formalistickém procesním postupu" obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na obnovu předchozího občanskoprávního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 332/2002.
Závěr obecných soudů, které zamítnutí návrhu na obnovu řízení odůvodnily tím, že navrhovatelem uplatněné argumenty, totiž tvrzení, že "1) znalecký posudek na základě přiléhavějšího zadání by zásadním způsobem měnil odhad obvyklé ceny, a 2) podjatost revizního znalce", nejsou nové, ale mohly být uplatněny již v původním nalézacím řízení, pokládá stěžovatel za vadný. Poukazuje přitom na to, že nalézací soud v původním řízení údajně nereagoval na jeho tvrzení a jeho důkazní návrhy považoval za nadbytečné. Stěžovatel prý v původním řízení ještě nevěděl, že prof. Petr Štěpánek, CSc., který zpracoval revizní znalecký posudek, je osobou podjatou ve věci (je statutárním orgánem zaměstnavatele Ing. Šmahela, Ph.D. - zpracovatele původního znaleckého posudku), a že zadání znaleckého posudku bylo chybné, resp. nepřiléhavé.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se zjišťuje:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2008 č. j. 55 C 332/2002-18 vyhověl žalobě žalobce Ing. Pavla Hladíka a uložil žalovanému Ing. arch. Jiřímu Remo povinnost zaplatit žalobci částku 97.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 27 Co 8/2009-298. Oba rozsudky jsou pravomocné a vykonatelné.
Žalobou, doručenou soudu prvního stupě dne 20. 8. 2012, se domáhal žalovaný povolení obnovy řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 332/2002. Městský soud v Brně návrh na povolení obnovy usnesením ze dne 17. 4. 2013 č. j. 55 C 79/2012-23 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2013 č. j. 55 C 79/2012-25), zamítl. Zamítnutí návrhu bylo odůvodněno tím, že navrhovatelem uplatněné argumenty mohly být uplatněny již v původním řízení a nejde proto o nové skutečnosti; námitky o podjatosti revizního znalce prof. Štěpánka nepokládal soud za prokázané.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2014 č. j. 27 Co 352/2013-55 usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil; konstatoval, že navrhovatelem předložený znalecký posudek není důkazem, který žalovaný nemohl uplatnit dříve (§228 odst. 1 o. s. ř.), a který by tak mohl být důvodem obnovy řízení; Krajský soud rovněž nepřisvědčil důvodnosti námitky podjatosti znalce prof. Štěpánka.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 5. 2015 č. j. 33 Cdo 5192/2014-76 dovolání žalovaného odmítl s odůvodněním, že dovolání, kterým jsou zpochybňovány závěry, týkající se splnění předpokladů obnovy řízení a včasnosti žaloby na obnovu řízení, není přípustné (§237, §239 o. s. ř.).
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - žalovanému příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda byly dány relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. jestli obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly.
V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že obecné soudy žalobu stěžovatele na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují se standardní rozhodovací praxí obecných soudů, jakož i názorům doktríny.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu ve vztahu k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti" referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou je, vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů usnesením (bez jednání) odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu