ECLI:CZ:US:2015:3.US.2382.15.1
sp. zn. III. ÚS 2382/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Miloslava Máci a 2. Ladislava Zemana, obou zastoupených JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015 č. j. 32 Cdo 5069/2014-473, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2014 č. j. 7 Cmo 367/2013-422 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2013 č. j. 10 Cm 79/2008-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé brojí ústavní stížností ze dne 4. srpna 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva vlastnického ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně (AB - CREDIT a. s.) jako právní nástupkyně původního věřitele (České spořitelny, a. s.), resp. jako nástupkyně původního žalobce (naposledy České republiky - Ministerstva financí), domáhala po žalovaných (mj. i stěžovatelů) zaplacení částky 24 340 000 Kč z titulu nesplaceného úvěru, který byl zajištěn prohlášením o ručitelském závazku žalovaných.
3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení blíže specifikovaných částek z titulu úroku, úroku z prodlení, dlužných poplatků a blíže specifikovaných úroků z prodlení (výrok I), uložil žalovaným (mj. též stěžovatelům) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 24 340 000 Kč s 11,5% úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Smlouvu o úvěru, uzavřenou dne 3. 1. 1995, posoudil krajský soud jako platnou. Žalovaní (mj. i stěžovatelé) převzali za závazek úvěrového dlužníka (GP Rýmařov Sanace s. r. o. v likvidaci) ručení, přičemž věřitel byl oprávněn domáhat se splnění závazku po ručitelích poté, co dlužník nesplnil svůj závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Ručitelé měli postavení ručitelů solidárních. Námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu rozporu s ust. §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o bankách"), posoudil krajský soud jako nedůvodnou, jelikož zákon platný v době uzavření smlouvy o úvěru sankci neplatnosti smlouvy uzavřené v rozporu se zákazem banky uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek nestanovil. S odkazem na soudní praxi byla nedůvodnou shledána též námitka rozporu smlouvy o úvěru s dobrými mravy.
4. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III. V odůvodnění mj. uvedl, že případná absence postupu banky, prověřujícím ekonomickou situaci dlužníka, nepůsobí sama o sobě neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy, neboť jde o podnikatelské riziko banky, s nímž při poskytování úvěrů musí počítat. Obdobné podnikatelské riziko, brát na sebe závazky jen do té míry, která odpovídá jeho ekonomickým možnostem, tíží též dlužníka. V této souvislosti vrchní soud poukázal na to, že oba stěžovatelé byli v rozhodném období jednateli dlužníka, tedy statutárními orgány plně odpovídajícími za obchodní vedení a řádné vedení účetnictví, tedy i za výsledky hospodaření dlužníka. Pokud stěžovatelé i při vědomí této odpovědnosti souhlasili s uzavřením úvěrové smlouvy, nemohou se dle vrchního soudu úspěšně dovolávat její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, založené na tvrzení, že to byla banka, která si měla opatřit dostatečné informace o hospodaření dlužníka, tyto řádně vyhodnotit a úvěr mu následně neposkytnout. Jak totiž vyplynulo z uvěrové smlouvy, banka měla úvěr dostatečně zajištěn kombinací několikerého ručení a zástavního práva váznoucího na nemovitostech.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť v dovolání nebyla otevřena žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a jež by dosud nebyla dovolacím soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená §237 občanského soudního řádu). Dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu (rozsudek ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 32 Odo 1022/2004) uvedl, že neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku je dána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu buď se zákonem (nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy. V okamžiku uzavření smlouvy o úvěru v platném právním řádu nebylo žádné ustanovení, s nímž by byla smlouva o úvěru v rozporu. Stran rozporu právního úkonu s dobrými mravy poukázal dovolací soud na svoji ustálenou judikaturu, dle níž ustanovení §39 obč. zák. patří k právním normám, které ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. K této námitce odvolací soud v souladu s uvedeným postulátem přihlédl. Dovolací soud se vyjádřil též k námitce stěžovatelů, že se soudy nezabývaly ekonomickou situací dlužníka a neprovedly navrhované důkazy, a to se závěrem, že v dané věci byl naplněn předpoklad neprovedeného navrhovaného důkazu, totiž že jeho prostřednictvím by nemohlo dojít k prokázání pro věc rozhodných skutečností.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shrnuli skutkové okolnosti věci, svoji argumentaci v předcházejícím řízení, jakož i právní závěry, k nimž obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly.
7. Stěžovatelé primárně poukazují na to, že při uzavírání smlouvy o úvěru (ve výši 29 940 000 Kč na nákup hospodářských objektů) mezi Českou spořitelnou, a. s., a GP Rýmařov Sanace s. r. o. v likvidaci (dlužník) muselo být spořitelně známo, že poskytnutí úvěru je velmi rizikové, neboť dlužník měl další úvěr u Investiční a poštovní banky, a. s., (ve výši 9 500 000 Kč) a byl zcela podkapitalizován. Mají za to, že spořitelna při uzavírání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, což blíže rozvádějí. V řízení před krajským soudem za účelem prokázání tohoto tvrzení navrhli ustanovení znalce, k čemuž však soud nepřistoupil, neboť nezjišťoval ekonomickou situaci úvěrového dlužníka. Stěžovatelé se však domnívají, že zjištění ekonomické situace dlužníka bylo rozhodující pro posouzení, zda spořitelna postupovala s odbornou péčí či nikoli.
8. Stěžovatelé poukazují na znění §12 zákona o bankách, které s účinností od 1. 9. 1998 stanovilo bankám povinnost při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Nově bylo též stanoveno, že banka nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro banku a že smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné. Jakkoli v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru takové ustanovení v zákoně o bankách nebylo, nelze z toho dle stěžovatelů dovozovat, že banky předtím mohly poskytovat úvěry zcela libovolným způsobem. Stěžovatelé mají za to, že banky byly již před přijetím zákona č. 165/1998 Sb. povinny postupovat obezřetně a neohrožovat vklady vkladatelů poskytováním nedobytných úvěrů. Smlouva o úvěru proto byla dle stěžovatelů uzavřena v rozporu se zákonem, přičemž postup spořitelny byl rovněž v rozporu s dobrými mravy. Pokud se nalézací ani odvolací soud nezabývaly otázkou odborné péče ze strany spořitelny, postupovaly dle stěžovatelů v rozporu se zásadou materiální pravdy. Stěžovatelé sice uznávají argument obecných soudů, že z titulu postavení statutárních orgánů dlužníka museli být o jeho nepříznivé situaci informováni, od banky lze však oproti jiným podnikatelským subjektům očekávat vyšší odbornost.
9. Stěžovatelé mají za to, že ze strany obecných soudů v jejich věci došlo k vadné aplikaci podústavního práva. Při posuzování rozporu právního úkonu se zákonem a dobrými mravy obecné soudy uplatnily přílišný formalismus. Stěžovatelé poukazují na to, že v současné době činí dluh včetně příslušenství cca 70 000 000 Kč, přičemž na vzniklé situaci nese právní předchůdce žalobce z velké části odpovědnost.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě Ústavní soud neshledal důvod k zásahu.
13. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Brojí-li stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti nad rámec obecného nesouhlasu se závěry, k nimž shodně dospěly předtím soud prvního stupně, resp. soud odvolací, nenabízejí Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti fakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Odmítl-li odvolací soud podané dovolání jako nepřípustné, proti důvodům vedoucím k tomuto závěru (nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání) stěžovatelé ničeho nenamítají. Ústavní soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela vyhovuje ústavněprávním požadavkům na kvalitu soudního rozhodnutí tohoto typu.
15. Nutno konstatovat, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako ve vztahu k napadenému rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, představuje posuzovaná ústavní stížnost de facto pouze pokračující polemiku stěžovatelů se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v rovině práva podústavního, čehož si jsou stěžovatelé - jak vyplývá z ústavní stížnosti - dobře vědomi. Pokud stěžovatelé požadují přehodnocení závěrů těchto soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; veškeré námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, byly v napadených rozhodnutích řádně vypořádány. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, a zejména pak odvolacího soudu (viz závěry uvedené sub 4 a 5), postačí pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti odkázat. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu