ECLI:CZ:US:2015:3.US.2383.15.1
sp. zn. III. ÚS 2383/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Malíka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Seydlovo nám. 30, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015 č. j. 24 Co 243/2015-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 8. 1. 2015 č. j. 3 C 382/2013-52 zastavil řízení o žalobě Kateřiny Votrubové proti stěžovateli o určení vlastnictví k nemovitosti a o návrhu na přijetí peněžitého plnění do soudní úschovy, neboť žalobkyně vzala svůj návrh zpět; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 33 202,40 Kč a o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního změnil v napadené části nákladového výroku tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 8 228 Kč a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1 119 Kč.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že oproti soudu prvního stupně, který při určení odměny za jeden úkon právní služby vyšel z tarifní hodnoty věci dle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu, a to ve výši dohodnuté ceny bytu (pozn. zde 1 280 000 Kč), uchýlil se při určení hodnoty úkonu právní služby k užití §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu s tím, že za tarifní hodnotu považoval částku 50 000 Kč, neboť "jde o právo k nemovitosti (určení vlastnického práva) a vzhledem k tomu, že toto ustanovení bylo vloženo do vyhlášky č. 177/1996 Sb. zákonem č. 486/2012 Sb. s účinností od 1. 1.2013 a návrh na zahájení řízení byl podán dne 20. 12. 2013, pak se na určení výše tarifní hodnoty vztahuje právě toto ustanovení".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud tímto rozhodnutím zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardního výkladu právní normy, který je v soudní praxi obecně a dlouhodobě respektován, neboť postup, který při stanovení tarifní hodnoty sporu pro výpočet odměny za jeden úkon právní služby zvolil, je v příkrém rozporu s jednoznačným zněním vyhlášky č. 177/1996 Sb. V nyní posuzované věci jde o spor o právo k věci (bytové jednotce), která je věcí penězi ocenitelnou, a na jejíž hodnotě (ceně) se oba účastníci dohodli v kupní smlouvě. Má tudíž za to, že k odvolacím soudem užitému ustanovení §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a určení tarifní hodnoty věci částkou 50 000 Kč je možné se obrátit jen v případě, kdy jde o určení právního vztahu nebo práva k věci penězi neocenitelné, o což však nyní nejde.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.
Majetkové nároky stěžovatele (ve smyslu ústavně zaručené ochrany vlastnictví) mohou být v dané věci dotčeny tehdy, pakliže jim obecné soudy neposkytly ochranu v rámci tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. je-li jejich nepřiznání důsledkem jeho deficitu. Jeho hlediska se pak nemohou projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné právní odůvodnění.
Takto předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Její podstatou je totiž pouze námitka, že odvolací soud při rozhodování o odměně za úkon právní služby pro účely stanovení výše náhrady nákladů řízení "nesprávně" aplikoval advokátní tarif, čímž však není ničím jiným, než otevřením "podústavní" polemiky se závěrem obecného soudu, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku - Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.
Ústavní soud nadto pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve, usnesením ze dne usnesením ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 83/14 a ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14, odmítl s tím, že představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Je pak přiléhavé připomenout stěžejní úvahy, na nichž jsou tato rozhodnutí založena.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 Ústavní soud uvedl, že "z konstrukce ustanovení §9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě §9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje (pozn. tak jako je tomu i nyní), byly vydány před účinností výše zmíněné novely.", a v usnesení sp. zn. II. ÚS 2084/14 dodal, že "vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) bylo totiž s účinností od 1. 1. 2013 do advokátního tarifu včleněno mj. ustanovení §9 odst. 4 písm. b), podle něhož: "částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech (...) uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Z textu tohoto ustanovení je zcela jasně patrné, že s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14). Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu."
Je zjevné, že v nyní posuzované věci se tyto závěry plně uplatní; není totiž důvodu se od nich ani zde jakkoliv odchýlit.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu