ECLI:CZ:US:2015:3.US.2396.15.1
sp. zn. III. ÚS 2396/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Horáka, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 25 Cdo 4986/2014-622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 10 Co 493/2013-565 v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, ostatně sám stěžovatel to v ústavní stížnosti uvádí, že věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; řízení ve věci stěžovatele (v původním řízení žalovaného) tedy stále probíhá. Uplatnění principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též další řízení o žalobě, resp. o odvolání proti soudnímu rozhodnutí o této žalobě, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným. To ovšem stěžovateli nebrání, aby podal ústavní stížnost opětovně, až budou dány předpoklady pro její věcné projednání Ústavním soudem.
5. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu