ECLI:CZ:US:2015:3.US.2399.15.1
sp. zn. III. ÚS 2399/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Kolu Keijo Tapio, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 27. dubna 2015 č. j. 18 Co 141/2015-249 a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 22 EXE 861/2011-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2015 napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), neboť napadená rozhodnutí údajně vykazují prvky libovůle.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dále podrobně rozvádí důvody, pro které nemělo být zastaveno exekuční řízení vedené na majetek povinné Dagmar Heléciové pro částku 450.000,- Kč.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení §72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jestli v projednávané věci, v návaznosti na poučení obsažené v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 4. 2015 č. j. 18 Co 141/2015-249, které umožňuje napadnout usnesení odvolacího soudu ve stanovené lhůtě dovoláním, tohoto mimořádného opravného prostředku využil či nikoliv.
Podání dovolání představuje podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ve stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že:
"... z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný.
Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele splňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice".
V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.
Z výše uvedeného důvodu proto soudce zpravodaj návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, protože stěžovatel nevyčerpal možnost podat proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, a to bez jednání (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2422/14 ze dne 29. 7. 2014).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj